Historie Sarnoru

Mnozí věří, že se právě kolem řeky Sarne před deseti nebo více tisíci lety zrodila první města. Ne hned jako království Sarnoru, jen je nemožné dohledat, jaká tam mohla existovat před ním. Sami Sarnorové ale poukazovali na příběhy o jedné legendární říši a považovali se za její nástupce. 

Byla to říše Rybářských královen kolem Stříbrného moře, což měla být jedna z prvních civilizací. Nepovažuje se za hodnověrně doloženou, protože po ní zůstaly jen ústně předávané legendy, ale měla jí vládnout dynastie Rybářských královen, moudrých, laskavých a oblíbených u bohů, k nimž králové, lordi a mudrci přicházeli pro rady. Poslední z královen pak měla porodit Huzhora Amaie, jenž má být předkem Vysokých lidí. 

zdroj

Zval se Úžasný a měl založit království Sarnoru. Také se oženit s dcerami největších vládců Gippsů, Cymmerů (jeho cymerská žena mu měla vyrobit zbroj) a Zoqorů (jeho zoqorská žena měla řídit jeho vůz) a také nosit plášť z kůže krále Zarostlých lidí. Historie potvrzuje, že Sarnorové území těchto národů dobyli a přijali je do svého království, ale o Huzhorovi rovněž věrohodné záznamy nemá. Není tak jisté, jestli existoval, nebo je to jen podobenství o tom, jak se mezi Sarnory ocitly další národy, zatímco Zarostlí lidé před nimi padli. 

V době, z níž pochází nejstarší psané záznamy, už totiž Sarnorové měli řadu městských států podél Sarne a jejích přítoků a byli ve světě velmi dobře známí. A navíc kvůli zničení knihovny v Salloshi většina pochází z cizích kronik, jako jsou sesbírané útržky Letních a Zimních zápisků, knihy z Qarthu, Zálivu otrokářů a svobodných měst, a nebo rovnou až z doby po zániku království, jako Konec Vysokého lidu od spisovatele Bella, Kmeny koní aneb Studie o kočovnících z východních plání Essosu od mistra Illistera, Bitvy a obléhání, jež se odehrály během Století krve od mistra Josetha nebo Rozbořená města a ukradení bohové od autora Vaggora.

Ti všichni se shodují, že Sarnorové byli pyšní a hašteřiví, jen výjimečně se sjednotili, ovšem i tak dlouho a rádi bojovali proti svým sousedům. Gippsy, Cymmery a Zoqory nakonec pohltili, Zarostlý lid, pokud skutečně v oblasti žil, částečně vyhnali a částečně vyvraždili. K tomu se obrátili i k jihovýchodní hranici, kde byla civilizace Qaathů, s nimiž se utkali o nadvládu nad centrálním Essosem. Qaathové přitom častěji prohrávali než vyhrávali a nakonec je Sarnorové zatlačili až za Záliv otrokářů a Lhazar, na jižní úpatí pohoří Kosti, kde jejich pokus o vybudování nového domova ztroskotal, když vyjeli Dothrakové a když se oblast obrátila v Rudou pustinu. Dnes jim tak zbývá jen město Qarth. 

Sarnorové nicméně tou dobou, kdy se Qaathové pokoušeli zvednout alespoň na kolena, byli na vrcholu moci. Obchodovali s Valyrií, Yi Ti, Lengem, Ašají a Ibbenem, dopluli k Tisícům ostrovů a lesnatému regionu Mossovy na okraji známého světa, jako jeden z velmi mála národů. Vedli i výpady proti bandám Dothraků potulujících se po stepi na východě, ale zatím jen zřídka, protože si za existence Valyrie Dothrakové ještě netroufli vyjet s plnou silou. A bojovali i se Starým impériem Ghisu ze Zálivu otrokářů.

Nakonec se zapletli do válek mezi Starým impériem Ghisu a Valyrií asi před 5000 lety. Ve druhé a třetí ghiskarské válce se spojili s Valyrií, ale ve čtvrté stáli sarnorští králové na obou stranách. Protože nešlo o jejich území, byly jejich ztráty a zisky víceméně ekonomické a ani Valyrie to jinak neviděla – když proto popáté a naposledy porazila Ghiskarce, nepokusila se vtrhnout na sever a dobýt Sarnor, stejně jako se až do poslední možné chvíle nesnažila obsadit řeku Rhoyne na západě. Měla dost starostí s už získaným územím a vnitřními spory mezi dračími lordy. Sarnor tak zůstal jejich obchodním partnerem a později i užitečnou nárazovou zónou proti nájezdům Dothraků, kteří se čím dál častěji vynořovali z Kostí a východních Travin u jejich úpatí.

zdroj

Jenže pak přišla zkáza Valyrie a století krve, kdy mezi sebou o uvolněné místo po zdevastované Valyrii válčily valyrijské kolonie. Což byl úpadek i pro Sarnory. Bez Valyrie, která by je držela v šachu, Dothrakové expandovali po celém centrálním Essosu a Sarnorové, mezi prvními na ráně, tuto hrozbu ošklivě podcenili. A když se konečně sjednotili, bylo pozdě, protože dothracké khalasary pálily jedno město za druhým. Dnes tak z jejich říše zbývá pouze Saath, kde stále žijí lidé zvoucí se Tagaez Fen a uctívající sarnorské bohy, ale je jich méně než dvacet tisíc z původních milionů.

I tehdy, kdy dothracké khalasary teprve začaly pořádat nájezdy přes sarnorskou východní hranici, Sarnorové hrozbu ignorovali. Byli zvyklí, že jsou pouhou otravnou nepříjemností, s níž není problém se vypořádat nebo ji přečkat. Někteří sarnorští králové se dokonce pokusili využít Dothraky ve vlastních válkách. Nabídli jim zlato, otroky a další dary, aby bojovali proti jejich rivalům. Jenže to se snadno obrátilo proti nim. 

Khal Mengo dočasně spojil všechny khalasary a pak pro něj žádné osamocené město Sarnorů nebylo překážkou. Přijal dary, ale poté vypálil pole, farmy a města bez ohledu na to, komu patřily, aby je vrátil travinám. Jenže ani tehdy si Sarnorové nebezpečí neuvědomovali a nespojili se, aby se situací něco udělali. Naopak Dothrakům otevřeli další zranitelná místa.

Mengův syn khal Moro pohodlně dotáhl svůj khalasar k branám Satharu, muže tam vyvraždil, ženy a děti odvedl do otroctví (tři čtvrtiny z nich zemřely během pochodu) a Sathar vypálil. Načež začali králové měst Kasath a Gornath bojovat o to, který z nich trosky Satharu vydrancuje. Šest let na to Moro srovnal se zemí i Kasath, dokonce s pomocí krále Gornathu, jenž se oženil s jednou z Morových dcer. A dvanáct let na to Mora zabil jeho protivník Horro, napadl Gornath a zlikvidoval i ten. Podle některých záznamů zabil krále Gornathu i jeho dothrackou královnu, podle jiných svého manžela zabila sama, protože pohrdala jeho slabostí, a Horro si ji potom vzal za ženu. 

O několik let později Horra zabil jeho rival a jeho velký sjednocený khalasar se rozpadl na tucet menších. Noví khalové se pak snažili předčít jeden druhého a odnést víc „zlomených bohů“ než ostatní, takže sarnorská města padala jedno za druhým. Při vypálení Salloshe zmizela s jeho knihovnou většina zaznamenané historie Sarnorů. Po něm zmizely i Kyth a Hornoth. Opevněný Mardosh vydržel skoro šest let, ale jeho hladovějící obránci bez možnosti sehnat zásoby nakonec zabili své ženy a děti a vyjeli proti Dothrakům k jisté smrti, protože už nedokázali odolávat déle. 

Teprve potom si Sarnorové konečně uvědomili hrozbu vůči jejich holé existenci a spojili se pod posledním z Nejvyšších králů, Mazorem Alexim. Mazor Alexi poskládal armádu z lidu od celé Sarne, takže na východ do Travin mezi Sarnathem a ruinami Kasathu vyrazil se šesti tisíci vozataji, deseti tisíci obrněnými jezdci, deseti tisíci jezdci lehké jízdy včetně žen na křídlech, sto tisíci kopiníky a prakostřelci. Měli nad Dothraky, čtyřmi spolupracujícími khalasary o celkem osmdesáti tisících jezdců, značnou početní převahu a i značnou sebejistotu. 

Když stanuli proti Dothrakům, sarnorské vozy prorazily středem dothracké jízdy, zabily khala Hara a jeho khalasar zahnaly na ústup. Kavalérie poté vjela do průlomu, za ní pospíchali pěšáci a počítali, že zbývající Dothraky rozsekají. Jenže to byla připravená past. Harův khalasar útěk jen předstíral. Jakmile měl všechny nepřátele za sebou, otočil se, vypustil salvy šípů, khalasary khalů Qana, Zhaka a Losa obklíčily Sarnory z ostatních stran a rozsekaní skončili Sarnorové. Na místě, jemuž se dnes říká Pole vran, tehdy padlo sto tisíc bojovníků včetně Mazora.

O méně než čtrnáct dní později pak khal Loso vypálil Sarnath a po něm padla i ostatní zbývající města. Jako poslední Sarys, který byl ale už z většiny opuštěný, když se k němu dostal khal Zeggo. Z celého království Sarnoru tak zbyly jen rozvaliny, jež zůstaly opuštěnou součástí Dothrackého moře, kde žije jen málo lidí a kudy putují khalasary. Pouze Saath, na nejzápadnějším konci delty Sarne, kam by se Dothrakové dostávali stěží, dodnes přežívá, ale jen se značnou podporou Ibbenu, ostrovního státu v Chvějivém moři, a svobodného města Lorathu, které u delty Sarne založilo svou malou kolonii Morosh.