Ibbeňané

Ibbeňané (Ibbenese) jsou ostrovní národ z Ibbenských ostrovů, které se skládají z ostrovů Ib a Vzdálený Ib, několika menších ostrůvku v Chvějivém moři a patří k nim nevelké území na severním pobřeží Essosu ovládané kolonií Nový Ibbiš. Většina z nich ale žije na největším ostrově Ib a proto je často zvou lidé z Ibu.

zdroj

Nejde ale jen o národ, mistři je považují rovnou za samostatnou lidskou rasu, zejména kvůli jejich specifickému vzhledu. Jsou malí – zřídka dorůstají víc než 1,6 m, podsadití, mají široká ramena a hruď, dlouhé ruce, krátké a silné nohy, vysoká čela, malé zapadlé oči, velké hranaté zuby a masivní čelisti. Jejich kůže je bledá, muži mají tmavé husté chlupy tuhé jako dráty na rukou, nohou, hrudích a zádech, ženy mívají nepoddajné tmavé vlasy a často též knírek. Také o nich kolují mýty, že mají šest prsou, ale to každý, kdo na Ib zavítal, snadno vyvrátí. Nicméně obecně nejsou považováni za přitažlivé. Podle Rudé knihy o historii bojových jam v Meereenu od neznámého Yunkaice přeložené mistrem Elkinem prodali mnoho Ibbeňanek do otroctví, ale nikdo je nechtěl jako postelové otrokyně, měli je za příliš divoké pro práci, a tak skončily v bojových jamách. I když ne vždy, třeba v Braavosu působí prostitutka Assadora z Ibbenu.

Za odlišnou rasu je mistři mají i proto, že Ibbeňané zakládají jen zřídka rodiny s cizinci. Děti z takových svazků se často rodí znetvořené, neplodné nebo rovnou mrtvé. Ne ale vždy, někteří učenci spekulují, že lidé ze vzdálenějších míst jako ze Skagosu na Severu v Západozemí mají i ibbenskou krev.

Ibbeňané si ale bez cizinců snadno vystačí. Mají vlastní hrdelní jazyk a vlastní kulturu. Jsou zruční řemeslníci, schopní lovci a stopaři. V minulosti věřili, že by byli prokletí, kdyby se vydali na pevnině tak daleko, že by neslyšeli zvuk moře, ale nyní brázdí celý svět. U nich se však návštěvníci musí podřídit spoustě omezení. Například smí jen do přístavních čtvrtích města Ibbenský přístav, mimo město jen v doprovodu místních, kteří ale taková pozvání často neudělují. Ti, kdo žijí v lesích a horách, jsou navíc ještě podezřívavější a ještě víc samotářští. Jsou to obvykle lesníci, pastýři a horníci z jeskyní nebo domů z šedého kamene, které napůl zakopávají do země, a schází se jen ku příležitosti svateb, pohřbů a církevních obřadů.

Ibbeňané z pobřeží na druhou stranu holdují dobrodružství. Často vyráží na Chvějivé moře hledat tresky, sledě, bělice a úhoře a po celém světě znají slavné ibbenské velrybáře. Proslavené jsou i jejich silné lodě stavěné na přečkání jakékoli bouře a střetu s největšími leviatany. A nakonec se nevyhýbají ani trvalému odloučení od původního domova a podpisu smluv s žoldáckými společnostmi. Jsou to udatní válečníci, jejich typickou zbraní je sekera a hnědé štíty a nejvíce excelují v zápasech.

Co se týče jejich politiky, v minulosti jim vládl Boží král v Ibbenském přístavu. Alespoň sto se jich vystřídalo v ohromném paláci z hrubě otesaného kamene a pod jejich vládou Ibbeňané dobyli a kolonizovali velká území v severním Essosu. Ale po zkáze Valyrie, kdy se celý kontinent ocitl v chaosu, svrhli posledního krále a nyní jim vládne Stínová rada. Její členy volí Tisíc, shromáždění tisíce bohatých představených cechů, šlechticů, kněží a kněžek.

zdroj

Detailnější historie Ibbeňanů však pro jejich částečnou izolaci a život v poměrně odlehlých koutech světa není příliš dobře zmapovaná. Existují příběhy o pradávné vymřelé rase Zarostlých lidí z Travin v Essosu, o níž i mistři z Citadely věří, že by mohlo jít o předky Ibbeňanů. Ale nejsou si jisti, zda přepluli při cestách Essosem na Ib, nebo zda přišli z Ibu do centrálního Essosu.

Důkazy o ibbenských sídlištích či alespoň přítomnosti jsou ale po celém severním Essosu, kam se Ibbeňané nepochybně kdysi dostali. Na poloostrově Sekyra, Lorathských ostrovech, podél pobřeží Zálivu hořkých bylin, Zálivu klů, v zálivu Leviataního ryku a vzdálených Tisíci ostrovech. Podle záznamů se Ibbeňané také několikrát pokusili dobýt ústí řeky Sarne na pobřeží Chvějivého moře, což je přivedlo do války se sarnorskými městy Saath a Sarys - ovšem se Saathem kromě války i obchodovali. Ani tady však nejde najít mnoho dalších informací, protože po Zkáze Valyrie a příchodu Dothraků do centrálního Essosu bylo království Sarnoru a jeho města zničena.

V době největšího rozmachu nicméně byla jejich území v Essosu stejně velká jako samotný Ib a mnohem bohatší. Čím dál víc obyvatel přicházelo z ostrovů najít bohatství na pevnině, vysekávali stromy, orali půdu, stavěli přehrady a těžili rudu v kopcích. I je ale potkal stejný osud jako Sarnor, když asi před dvěma sty lety Dothrakové tato sídla na pevnině vyplenili. Ibbeňané se jim místo požadovaných poplatků kvůli svému proslulému skrblictví pokusili postavit, a přestože dosáhli několika vítězství, a dokonce zničili celý velký khalasar slavného khala Onga, podlehli. Z jejich rozsáhlých držeb zůstala jen malá kolonie Nový Ibbiš.

Proto i v samotné sáze se Ibbeňané objevovali jen zřídka a v seriálu vůbec. Námořníci z Ibbenského přístavu byli například mezi hosty na svatbě Daenerys Targaryen a khala Droga, ibbenské lodě bylo možné spatřit na Železných ostrovech, u Zdi a v Panenském jezírku, kde měl jeden člen posádky zájem odkoupit od Brienne z Tarthu jejího panoše Podricka Paynea.

Několik ibbenských žoldáků jako Togg Joth bylo zase členy krutých Chrabrých kumpánů, které původně najal Tywin Lannister na začátku války pěti králů. Ben Plumm, žoldák z další společnosti, Druhých synů, tvrdí, že jeho babička byla napůl Ibbeňanka. A otce z Ibu zase měl mít kapitán Casso Mogat, jenž přivezl Davose Mořského vyjednávat do Bílého přístavu jménem Stannise Baratheona po válce pěti králů.

V knize pak dál například Tyrion Lannister ubytoval Šae v Králově přístavišti nejprve ve skrytém domě, kde ji nechal hlídat dvěma Ibbeňany, jimž věřil i proto, že údajně měli raději sebe navzájem než dívky. A nebo svérázný arcimistr Marwyn z Citadely se měl s Ibbeňany přátelit.