Rhoyne

Rhoyne, Matka Rhoyne, jak je často zvaná, je jednou z hlavních řek Essosu. Teče téměř přes celou jeho délku ze Sametových a Norvošských kopců na severu až do Letního moře a v minulosti s sebou nesla i víceméně autonomní oblast náležející národu Rhoynů, kteří ovládali alespoň částečně většinu řeky a jejích přítoků. Právě Rhoyne tedy vytvořila krajinný i urbanistický ráz velké části západního Essosu, a proto je na místě popsat ji blíže jako vlastní region. 

zdroj

Vodstvo

Řeku tvoří soutok Horní Rhoyne a Malé Rhoyne. Horní Rhoyne pramení v kopcích jižně od dnešního Braavosu a je plná vraků a potopených kmenů stromů. Kdysi její vody ovládal andalský král Qarlon Veliký, ale nyní si je i území kolem nárokuje město Norvos. Malá Rhoyne pramení kousek jihozápadněji v Sametových kopcích Andalosu, je menší a pomalejší. Setkávají se nedaleko zničeného města Ghoyan Drohe a tvoří životodárný kolos známý jako Rhoyne. 

Od soutoku pokračuje řeka na jihovýchod až ke zničenému městu Ny Sar, kde se do ní na východním břehu vlévá Noyne. Té se říká Divoká dcera Rhoyne a pramení v Norvošských kopcích. Proto u ní vyrostl i Norvos a nyní jeho lodě ovládají řeku až k Ny Sar, ačkoli v minulosti i Noyne patřila do království Qarlona Velikého.

Od Ny Sar pokračuje Rhoyne na jih k Jezeru dýky, které vzniká na jejím soutoku s velkou řekou Qhoyne. Té se říká Temná dcera Rhoyne, pramení na východě v Qohorském lese a teče do jezera přes město Qohor a zničené město Ar Noy. U něj se k ní přidává ještě Temnovoda pramenící v Norvošských kopcích a do Jezera dýky se po nich plaví zlato, jantar, borové šišky, dřevo z lesů a hor. 

Jezero dýky je pak jedno z největších jezer kontinentu. Je plné ostrůvků, kde se v jeskyních schovávají ve svých tajných pevnostech piráti. Jako třeba Nemytý Urho, údajně nejhorší pirát z jezera, jehož dech může zabít člověka, nebo Korra známá jako lady Korra a Krutá Korra, jejíž posádku tvoří krásné mladé ženy, jež vykleští každého zajatce. Také se tam odehrála jedna z rhoynských válek mezi Rhoyny a Valyrií a během století krve po zkáze Valyrie jedna z bitev nynějších svobodných měst o moc nad územím kolem Rhoyne. Tahle prý zahrnovala ohnivé galéry na jezeře. 

Dál na jih od jezera, u zničeného města Chroyane, se ze západu k Rhoyne dostává další přítok, Lhorulu. Říká se mu Usměvavá dcera Rhoyne, pramení v Planinách, které v minulosti náležely k Andalosu, a víceméně označuje jižní hranici zemědělského regionu zvaného Zlatá pole. Také už by tam měla být Rhoyne tak široká, že z jejího prostředka není vidět její břehy.

Ještě dál na jih se do Rhoyne z opačné strany vlévá Selhoru, Plachá dcera Rhoyne, nazvaná podle toho, že je z většiny zarostlá rákosem. Pramení v jižním cípu Qohorského lesa, do Rhoyne se vlévá u města Selhorys a nyní představuje severní hranici dominia města Volantis. A také podle některých historických pramenů až k ní během Dlouhé noci, generaci trvající zimy a temnoty, během níž měli v Západozemí ze severu přijít bílí chodci, Rhoyne zamrzla. 

Poslední přítok těsně před ústím je Volanea, která se do Rhoyne vlévá z východu kousek nad přístavním městem Volantis. A za ní, u Volantisu, už se rozprostírá ohromná delta Rhoyne ústící ve čtyřech hlavních proudech do Letního moře. Hlubokého moře s modrými, teplými vodami, jež se táhne od dornského pobřeží Západozemí na východ, mezi jižním pobřežím Essosu a severním pobřežím Sothoryosu, až k městu Qarth, od něhož už se mu říká moře Nefritové. 

Krajina

Rhoyne prostřednictvím svých přítoků odvodňuje docela různorodou krajinu. Svou pouť zahajuje v Sametových kopcích v oblasti Andalosu. V nich se nachází například hluboké jezero, kruh z kamenů postavených podle některých obry, socha vlayrijské sfingy, jejíhož partnera odnesli Dothrakové, vede kolem nich stará valyrijská cesta. 

Také v Norvošských kopcích, vápencových kopcích, kde stojí město Norvos a které jsou plné rychlých potoků a jeskyní obývaných vlky a medvědy, v minulosti prý obry a lidmi, kteří malovali na zdi. Také je v nich jeskynní systém považovaný dobrodruhem Lomasem Dlouhorkokým za jeden z přírodních divů světa a legendami za vstup do podsvětí. 

A v Qohorském lese, ohromném, nikdy nezmapovaném pralese, největším v Essosu, který odděluje západní Essos od Dothrackého moře a dosahuje na jih až k bažinám u pramenů Selhoru, tedy přes více než polovinu délky kontinentu. Trvá prý zhruba dva týdny přejet ho na koni, jeho stromy jsou obrovské s kmeny širokými jako městské brány a s listy, které ve slunečním světle vypadají jako zlatý baldachýn. Na jeho okraji leží město Qohor, ale díky své rozsáhlosti a přírodnímu bohatství zásobuje les značnou část dalších měst. V lese se snadno dají lovit losi a jeleni, ohromní kanci, žijí tam tygři, vlci, ohromné stromové kočky, skvrnití medvědi a lemuři se stříbrnou srstí a fialovýma očima zvaní malí valyrijci, jejichž kožešiny jsou také oblíbeným zbožím. A samozřejmě se v něm těží dřevo, stříbro, cín a jantar. 

zdroj

Když pak Rhoyne steče z hor a kopců, dostane se k Jezeru dýky, k největšímu a nejslavnějšímu úseku. Tam tvoří východní hranici úrodných Zlatých polí a na řece samotné se tato oblast označuje jako Strasti. To je úsek zhruba mezi Jezerem dýky a zničeným městem Chroyane, většinou zahalený mlhou skrývající v knize kolonii nakažených šedým lupem (v seriálu byla tato kolonie v troskách Valyrie). Tedy od pádu města Chroyane, protože předtím šlo o bohatou oblast plnou života. Až když ve válkách s Valyrií padl princ Chroyane, Garin, údajně před svou smrtí seslal na Valyrijce kletbu, která způsobila příchod mlh a nemoci. 

Zhruba po tisíc let v této oblasti nefunguje žádné právo, takže je plná pirátů. Ovšem ani ti se neodváží až do Chroyane, stejně jako volantské galéry, dohlížející na pořádek z druhé strany, se neodváží přes Chroyane proplout až do Strastí. Údajným vládcem tohoto území má být někdo jiný. Lord v rubáši známý také jako Jeho šedá milost a princ Strastí. Ten má vládnout už od časů Garinovy kletby a šířit šedý lupus skrze šedý polibek, jenž ale prý nevěnuje jen tak. Podle některých verzí příběhu je to přímo Garin, který povstal ze svého vodního hrobu. Podle jiných někdo, kdo se titulu chopí vždy po smrti předchozího Lorda v rubáši a nynějším má být korzár z Baziliščích ostrovů. Také existuje verze, že byl původně sochou a šedá žena z mlhy mu rty jako led věnovala polibek života. A prý prokáže laskavost komukoli, kdo ho rozesměje. 

Dál na jih od Strastí by pak měla být klasická říční údolí s Rhoyne jako masivním středobodem, a na východ od ní, u pramenů Selhoru a Volaney, jižně od ohromného Qohorského lesa, lze najít i docela rozsáhlé bažiny. 

Města

Většina měst na Rhoyne bývala před tisíci lety skutečným klenotem. Dnes jsou z nich jen zříceniny. Pouze nedaleko ústí, kde kontrolu nad zeměmi a vodami získal Volantis, zůstávají volantská sídliště a Volantis samotný. Ostatní města se nikdo ani nepokusil obnovit, a tak jsou často domovem říčních pirátů a nebo prostě jen rozpadlou památkou na dávno zašlé časy.

Jedním takovým je Ghoyan Drohe na břehu Malé Rhoyne nedaleko jejího soutoku s Horní Rhoyne v Sametových kopcích Andalosu. Město bylo vztyčeno Rhoyny, ačkoli na území, kde několik tisíc let vládli Andalové. Což není tak zvláštní, jak se může zdát. Navzdory andalské tendenci rhoynský vliv popírat, žily tyto národy vedle sebe a Rhoynové měli v Andalosu několik svých základen. Bývalo prý krásné, zelené, rozkvetlé, plné kanálů a kašen s čerstvou vodou. Zničili ho ale draci během rhoynských válek s Valyrií a nyní jsou jeho kanály ucpané rákosem a naplaveninami, všude jsou louže stojaté, špinavé vody, kde se množí hmyz, a rozbořené budovy se tam propadají do bahna. 

Obdobně je na tom Ny Sar na soutoku Rhoyne a Noyne. Podle mistra Yandela to bylo město fontán, žilo písněmi a bylo až desetkrát větší než Ghoyan Drohe. A také kdysi ovládalo docela velké území. Garris Šedý, princ Ny Sar, kdysi prý vyhnal Zarostlé lidi, kteří žili na místě dnešního města Norvos, a rozšířil svůj vliv až tam. 

Ovšem když během rhoynských válek Valyrijci porazili prince Garina, Nymeria, princezna Ny Sar, nehodlala dopustit vyvraždění a zotročení i jejího lidu. Shromáždila proto každou dostupnou loď, naložila tolik žen a dětí, kolik mohla, a vyvedla je do Letního moře, aby po letech marného hledání nového domova dosáhli Dorne. Což vedle skutečného vyvraždění nebo zotročení zbytku Rhoynů od řeky znamenalo prakticky konec jejich etnika v Essosu. Dnes jsou proto v Ny Sar k vidění už jen rozvaliny kolosálního Nymeriina paláce z růžového a zeleného mramoru a vody Noyne až k městu spravuje Norvos. 

Další zničené město je Ar Noy u soutoku Qhoyne s Temnovodou. Bývalo to velké rhoynské město se zelenými mramorovými síněmi a konce se patrně dočkalo rovněž v rhoynských válkách. Teď řeky severně od Ar Noy ovládá Qohor a od města dál piráti z Jezera dýky. 

zdroj

Nejznámější zničené rhoynské město je ale nepochybně zmíněné Chroyane tvořící jižní hranici Strastí na soutoku Rhoyne a Lhorulu. Bývalé svaté a nejbohatší z rhoynských měst. Byly tam vodní ulice, domy ze zlata, elegantní ostrovní Palác lásky desetkrát větší než Rudá bašta, obrovský Most snů 12 m nad řekou, jemuž se mohl rovnat jen slavný Dlouhý most ve Volantisu… které dnes nahradily potopené sochy a chrámy, vyvrácené stromy, rozlámaná schodiště, Palác smutku místo lásky, propadané mostní oblouky zarostlé mechem a plísní a bezcílně bloumající vyhnanci nakažení šedým lupem. 

Podle legend tam princ Garin Veliký shromáždil čtvrt milionu vojáků během poslední války s Valyrií, proti níž nejprve vítězil. Ovšem poté je porazili dračí lordi během brutálního dračího útoku. Vojáci z Volantisu a Valyrie pak pověsili Garina ve zlaté kleci nad Chroyane, aby mohl sledovat, jak jeho město ničí. Garin údajně povolával Matku Rhoyne proti útočníkům a proklel je. Říká se, že tu noc se Rhoyne rozlila, utopila Volanťany a Valyrijce a rozpoutala šedý lupus. Duchové utopených od té doby prý zůstávají pod vodou a jejich ledový dech způsobuje těžko proniknutelné mlhy po celých Strastech.

Nějakou dobu tam ještě měli žít potomci posledních Rhoynů, protože Lomas Dlouhokroký se s nimi v ruinách Chroyane setkal. Nicméně se tam nakonec začali stahovat lidé nakažení šedým lupem. Zvou se kamenní lidé a údajně jim vládne Lord v rubáši. Proto se tam neodváží každý. Cestovatelé se často ztrácí v hustých mlhách, podléhají šílenství, hladu, nakazí se lupem a nebo je kamenní lidé napadají. Pouze třikrát za rok tam triarchové z Volantisu posílají milosrdnou galéru se zásobami, ale někdy se lodě na místo dostanou s více oběťmi Strastí než jídla. I přesto tam ale stále hromadně posílají své blízké nakažené lidé z širého okolí a i západozemští šlechtici, pokud si mohou dovolit cestu a zdá se jim to jako milejší osud než izolovat nakaženého doma nebo ho snad ušetřit veškerého trápení rovnou.

Města dál na jih pak s dvěma výjimkami spadají od zkázy Valyrie pod volantskou správu a jsou dodnes obývaná. Nejsou tedy nezávislá, nemají status města jako třeba Královo přístaviště nebo Staré město, ačkoli jsou větší, a nemohou si samy vládnout. Také s oněmi dvěma výjimkami nikdy nepatřila Rhoynům. Nicméně to je hlavní důvod, proč stále existují.

Jedno z nich je opevněný Selhorys na soutoku Rhoyne a Selhoru. Konkrétně na východním břehu Rhoyne, tedy je docela zranitelný vůči Dothrakům. Má věže, báně, dlážděné ulice osvětlené lucernami z barevného skla, bezhlavou sochu volatnského triarchy Horonna a rudý chrám R’hllora na hlavním náměstí, pískovcové hradby, u kterých stojí obchody, sklady, domy rozkoše, hostince. Stejně jako ve Volantisu tam bují otroctví. Strážní i prostitutky jsou otroci, přístup z řeky stráží volantské galéry s otrockými vojáky. Právě zde v knize Jorah Mormont unesl Tyriona Lannistera a právě tady dosáhl Garin svého prvního vítězství nad Valyrií během poslední rhoynské války. 

Stejně je na tom město Valysar na západním břehu Rhoyne, který byl původně založený jako kolonie Valyrie, rovněž ho na čas zabral Garin Veliký a rovněž se po zkáze Valyrie dostalo pod správu Volantisu. A stejně jako v Selhorysu se i tady prodává dřevo plavené z Qohorského lesa po řece. Je to nezbytné, protože kolem mnoha měst na dolním toku Rhoyne byly lesy už dávno vytěžené.

O kousek dál na jih je město Volon Therys s vysokými bílými hradbami, dlouhým rušným nábřežím, kde se obchoduje s dřevem z Qohoru, a má trošku jinou historii než jeho sousedé. Založili ho totiž Valyrijci, když po porážce Starého impéria Ghisu expandovali na západ, jako skutečné město, jež nespravovalo žádné jiné větší sídliště, ale vládl mu jménem Valyrie její vyslanec. Až po zkáze Valyrie se také ocitlo pod Volantisem. 

I Volon Therys byl přitom zatažen do rhoynských válek. Na jejich úplném počátku se polovina města ocitla pod vodou, když Rhoynové údajně použili vodní magii. A během poslední války rovněž čelilo armádě Garina, s více muži a třemi dračími lordy, než měl Garin. Ovšem Rhoyny prý opět chránili vodní kouzelníci, jejich lučištníci sestřelili dva draky a třetího odehnali a Volon Therys znovu zatopili. Do funkční podoby se pak dostal až po definitivní porážce Rhoynů.

Jižně od Volon Therysu pak stojí přímo Volantis. Nejstarší a nejvýchodnější ze současných samostatných svobodných měst, první kolonie založená Valyrií původně k ochraně jejích západních hranic. Pak začali tuto vojenskou výspu používat Valyrijci k obchodování na Rhoyne, rychle kolem ní vyrostlo větší sídliště, most spojující obyvatele na obou březích Rhoyne a nové město začalo velmi prosperovat. Po zkáze Rhoynů a poté po zkáze Valyrie se Volantis, už jako svobodné město, začal roztahovat ještě víc. Chtěl se stát dědicem Valyrie, a i když se mu nikdy nepodařilo Valyrii nahradit, na dolní Rhoyne postupně začal naprosto dominovat.

A ony rhoynské výjimky na dolním toku Rhoyne jsou Sar Mell a Sarhoy. Sar Mell je zničené rhoynské město prakticky naproti Volon Therys. Bývalo to prý prosvětlené město plné květin, ale hned v první rhoynské válce ho volontherané vypálili a nedlouho poté úplně zlikvidovali a jeho obyvatele zotročili. 

Sarhoy, respektive jeho rozvaliny, pak stojí na nejzápadnějším ze čtyř ústí delty Rhoyne a Rhoynové ho postavili jako velký přístav z růžového mramoru, s mořskými zahradami a jako další ukázku své úchvatné architektury. Během poslední rhoynské války ho ale volantští vojáci a tři dračí lordi vyplenili, vyvraždili jeho obyvatele a jejich děti prodali do otroctví, načež město spálili a zem posypali solí. 

Lidé od Rhoyne

Převážnou část obyvatel kolem řeky Rhoyne tvořili velmi dlouho Rhoynové. Říční národ, jenž celou svou existenci odvozoval od řeky, než byly jeho zbytky nuceny utéct z Essosu a nakonec se usadily v Dorne. Byli to štíhlí lidé s olivovou kůží, černými vlasy, tmavýma očima, trošku podobní Myřanům a někteří mistři zastávají kontroverzní teorii, že jim byli dokonce příbuzní.  

Měli také svou osobitou kulturu a zvyky výrazně odlišné od Západozemí i od mnoha svých essoských sousedů. Včetně například absolutní primogenitury, tolerance homosexuality, toho, že jejich vládce si říkal princ nebo princezna a každý jejich městský stát měl svého. Neměli žádného jediného monarchu, jenž by je spojoval do společné říše, každé město bylo zcela a hrdě samostatné. Vedle toho nebyli krvelační, zuřivě bojovali jen pro ochranu svého domova, naopak byli štědří a bez okolků sdíleli hojnost Matky Rhoyne.

Uctívali i božstva spojená s řekou. Hlavní, Matka Rhoyne nebo Matka řeka, byla personifikovaná Rhoyne, jejíž vody Rhoyny živily od počátku. Dodnes ji uctívají Sirotci od Zelenokrvavice, dornští potomci Rhoynů, kteří žijí u dornské řeky Zelenokrvavice po způsobech svých předků a sní o návratu do svého prapůvodního domova. Nižší bůh, choť Matky Rhoyne, byl želví Stařec řeky. Někteří staří Rhoynové a v současnosti i jejich moderní potomci, kteří se k Rhoyne sem tam stěhují zpátky, věří, že jeden pravý božský Stařec je mezi obřími říčními želvami zvanými starci řeky, a tak kromě řeky samotné chovají v posvátné úctě i tyto želvy. Podle příběhů ostatně první želví válka, první rhoynská válka vůbec, začala, když Valyrijci zabili jednoho z nich. 

A dalším nižším bohem byl Krabí král, jenž měl bojovat se Starcem řeky o nadvládu nad vším životem pod vodou. Tedy kromě jednoho momentu. Podle rhoynské legendy skončila Dlouhá noc, když hrdina přesvědčil Starce řeky a Krabího krále, aby přestali bojovat, spojili své síly ke zpěvu tajné písně a přinesli zpátky den.  

zdroj

Kromě toho ale měli mít i sami Rhoynové magické schopnosti. Podle legend jim Matka Rhoyne umožňovala ovládat vodní magii. Měla jim šeptat o každé hrozbě a princové a princezny pak měli svá města chránit zvláštní, zlověstnou mocí, jíž pozvedali vodní hradby a topili v nich nepřátele. Během první želví války takto prý zvítězili nad Valyrijci, když jejich vodní kouzelníci povolali Rhoyne a odplavili půl Volon Therysu. A proto také v druhé válce o koření princ Garin prohlašoval, že dokud zůstávají u Rhoyne, nemusí se bát draků – jak prokázal v další bitvě o Volon Therys, kde se jim prý povedlo vyvolat masivní vodní smršť, zaplavit město a zbavit se hned tří draků. 

Akorát, že pak se Valyrijci vytasili s třemi sty draky. Proti nim už Garin neměl šanci a naposledy předvedl div vodní magie, když ho Valyrijci zajali a jali se ničit jeho Chroyane. Proklel je, povolal Rhoyne, která se tu noc vylila z břehů s větší silou než jakou kdo pamatoval, a na město padla dusivá mlha, z níž na Valyrijce padl šedý lupus. I princezna Nymeria byla některými zvaná čarodějná královna, jejíž magie jí pomohla uniknout před masakrem jako poslední z rhoynských vládců, ale vodní magii ve skutečnosti neovládala. Vodní kouzelníci snad byli jen mezi jejími lidmi, s nimiž doplula do Dorne. Někteří prý znali tajemství, jak oživit vyschlé toky v poušti.

Možná přitom jde o podobnou magii, jakou ovládají západozemské děti lesa. Ty při invazi Prvních lidí do Západozemí povolaly kladivo vod, jímž zničili pevninský most Paži Dorne a udělaly z ní souostroví Kamenoschody, a pokusily se stejně tak zničit Šíji s těžko zdolatelnými bažinami jako výsledkem.

Dnes už ale v Essosu vodní magie ani původní Rhoynové nežijí. Jejich města jsou v rozvalinách, poslední z nich ještě přežívali v Chroyane, kde se s nimi před mnoha lety setkal Lomas Dlouhokroký, většina však byla vyvražděna a zotročena. Jen na některá místa se postupem času vrátili po zkáze Valyrie a relativním ustálení politické situace v západním Essosu potomci Nymeriiných uprchlíků a snaží se navázat na kulturu svých předků životem na řece. 

Většinu území místo toho zaplnila ta etnika, která se k řece nastěhovala během nadvlády Valyrie. Rhoyne na severu tak ovládají Qohořané a Norvosané, na jihu Volanťané, směska pirátů ze všech koutů světa vládne ve Strastech a kamenní lidé ve své kolonii v Chroyane.

zdroj