Děti lesa

zdroj

Děti lesa (Children of the Forest), běžně označované jen jako děti, jsou bytosti vzhledem vzdáleně připomínající lidské děti, které původně obývaly Západozemí před mnoha tisíci lety. Lidé to ale nejsou. Jde o velmi staré humanoidní tvory schopné dožívat se několika set let (věří, že to je vyváženo jejich malým počtem, který zabraňuje, aby vyčerpali zdroje země), sami se nazývají Ti, kteří zpívají píseň země, a to v Pravém jazyce, a třeba obři jim říkají ve Starém jazyce woh dak nag gram, což znamená malí veverčí lidé.

A určité zvířecí rysy opravdu mají. I v dospělosti jsou vysocí jako děti, jejich kůže je oříškově hnědá se skvrnami jako u jelenů, mají velké uši a o dost vyvinutější sluch, než lidé, velké kočičí zlaté, zelené nebo červené oči se štěrbinovitými zorničkami schopné vidět ve tmě, čtyři prsty s ostrými černými drápy na ruce, a jsou schopni se rychle, tiše a elegantně pohybovat.

Už jako lidé ale mají i vlastní kulturu a náboženství. Uctívají bezejmenné bohy přírody, nesčetně duchů stromů, kamenů a vod, označovaných lidmi jako staří bohové lesa, k čemuž později přivedli i První lidi. Jejich tváře vyřezávají do kmenů čarostromů, čímž se z nich stávají stromy srdce, dodnes k nalezení v božích hájích u spousty sídel, a mají i svá posvátná místa. Mezi ně patří třeba kopec dnes nazývaný Vysoké srdce v Říčních krajinách, kde býval háj s jednatřiceti čarostromy a kde mají údajně strašit duchové dětí, jež tam zahynuly při jeho obraně před Andaly.

Vůbec jsou velice propojeni s přírodou. Nezpracovávají kovy, netkají látku ani nestaví města a žijí pouze z půdy a toho, co jim daruje země. Používají proto kamenné nástroje, oblečení vyrábí z listů a kůry, bydlí v jeskyních a skrytých vesnicích ve stromech a bažinách, nemají písmo, proto ani žádné knihy nebo papír, a všechen lidský technologický pokrok jim vynahrazuje schopnost zpracovat obsidián, dobré bojové umění a používání mocné magie.

Dle legend jsou totiž děti obdařené nadpřirozenými schopnostmi a mocí nad lesní zvěří, mají tvořit překrásnou hudbu zasahující emoce každého, kdo ji uslyší, nebo mluvit s mrtvými. A hlavně jsou mezi nimi měniči, osoby s možností vstoupit svou myslí do těla zvířete či jiného člověka, ovládat ho a vidět jeho očima, a zelenověštci, osoby schopné ve snech vidět různé symbolické znaky prozrazující budoucnost. Ti nejschopnější přitom ještě můžou vidět skrze tváře vyřezané v čarostromech do minulosti i budoucnosti a možná, že s dostatečnými zkušenosti už k takovému prohlížení času ani stromy nepotřebují. Což ale podle mistrů není přímo magie, nýbrž vyšší druh poznání.

Kde se vzaly, to však známo není a nejspíš ani nebude, protože v době Úsvitu věků se po celém kontinentu proháněli právě pouze děti a obři, společně „tisíce tisíců lidských let“ občas vedli boje nebo prostě jen koexistovali, nepřišli do kontaktu s žádnou jinou civilizací a nejsou tak o nich zachovány žádné informace. Teprve před přibližně 12 000 lety se objevili v Západozemí První lidé, kteří s sebou z Essosu přinesli bronz, kožené štíty, koně a vlastní zvyky, začali útočit na děti a vypalovat jejich lesy, a tak došlo k první západozemské válce trvající 2 000 let.

Děti lesa tehdy ve snaze invazi zastavit pomocí své magie rozbily Paži Dorne, což byl úzký pás pevniny spojující jižní Západozemí a Essos, a pokusily se přesvědčit své bohy, aby jim poslali kladivo vod k rozbití a zaplavení Šíje mezi současnými Říčními krajinami a Severem. To se sice úplně nepodařilo, ale podle legend se tehdy sblížili někteří z Prvních lidí (bažináři) s dětmi, usadili se v nových bažinách na Šíji a uchovali až do dnešních dnů zvláštní kulturu, v jejímž čele stojí rod Reedů. Nakonec se s dětmi ale usmířili i ostatní lidé a na Ostrově tváří se dohodli, že volná země bude patřit jim a lesy dětem.

Toto soužití trvalo další 2 000 let, až do doby, kdy se za celou generaci trvající Dlouhé noci ze severu vynořili Jiní (bílí chodci) a všude začali roznášet smrt a zkázu. Tehdy se děti a První lidé spojili a pod vedením legendárního Posledního hrdiny vybojovali bitvu za úsvit, zahnali Jiné zpět do Zemí věčné zimy a pomocí magie a obrů postavili Zeď.

zdroj

I zbývající děti samotné ale tehdy začaly mizet, ještě hlouběji do lesů a do zemí za Zdí, s jejíž Noční hlídkou tehdy spolupracovaly a každý rok jí darovaly sto obsidiánových dýk. A když nastala druhá invaze do Západozemí, tentokrát Andalů před 6 000 lety, ztratily se docela. Andalové totiž ještě agresivněji než První lidé prosazovali svou kulturu a víru v Sedm a děti a jejich magie pro ně bylo něco nepřijatelného. Když si tedy postupně podmanili většinu původních království a kultura Prvních lidí přetrvala pouze na Severu a Šíji, děti se stáhly do Zemí věčné zimy, protože věděly, že tam je Andalové pronásledovat nebudou, a po letech se začalo věřit, že pokud vůbec existovaly, dávno vymřely. Akorát ve skutečnosti jich pořád několik zbývá, pečlivě ukrytých, ve spojení se světem pouze přes tváře vyřezané ve zbývajících čarostromech, ale jak samy přiznávají, jejich čas se pomalu chýlí ke konci.

Tak otevřený je tedy zatím jejich osud alespoň v dosavadních knihách. V seriálu bylo totiž naznačeno, že poslední děti lesa obývající jistou jeskyni daleko na severu padli při útoku Jiných. A také tam prozradili, že to byli oni, kdo Jiné původně vytvořil zabodnutím obsidiánové dýky do srdce člověka, údajně na obranu před Prvními lidmi. Dle dosud známé oficiální posloupnosti tak však učinili až po uzavření míru s lidmi, pokud seriál nepracoval s odlišnou historií, a hlavně tam tím vytvořili "Nočního krále", prvního Jiného. Kdežto knižní "Noční král" byl pouhý člověk sloužící Jiným, a to mnoho let po Dlouhé noci. Tedy ani tento překvapivě násilný zvrat v kultuře dětí lesa zdaleka není knihou potvrzený.