Aegor Řeka, později přezdívaný Hořkoocel (v některých překladech Hořkoplát) se narodil v roce 172 po dobytí Západozemí Targaryeny jako nemanželský syn krále Aegona IV. Targaryena a jeho páté v podstatě oficiální milenky lady Barby Bracken. Byl tak jedním z Aegonových „urozených bastardů“, tedy těch bastardů, jejichž matky byly šlechtičny, kvůli čemuž formálně uznal své otcovství.
Zahořklost bastardů
Narodil se v Králově přístavišti ke konci králova vztahu s Barbou. Čtrnáct dní předtím, co královna Naerys téměř zemřela při porodu - nějakou dobu hrozila její smrt a Barbin otec, králův pobočník, otevřeně mluvil o Barbině svatbě s Aegonem. Jenže Naerys se uzdravila, jeho slova se tak stala skandálem a Naerysin bratr princ Aemon a její syn princ Daeron donutili Aegona, aby Barbu i novorozeného Aegora poslal ze dvora pryč. Tudíž Aegora vychovávali v Kamenném plotě Brackenů v Říčních krajinách a na rozdíl od většiny svých významných polovičních sourozenců úplně nezapadal do targaryenského obrázku.
Měl fialové oči, jenže černé vlasy, jako dospělý krátce zastřižené vousy, a povedl se spíš po Brackenech. Vysoký, svalnatý, štíhlý, nikdy se nesmál, celý život byl zuřivý, tvrdý, nezajímalo ho nic než válčení, snadno se urazil, což někteří popisují jako častou vlastnost Brackenů. Zejména opovrhoval svým o tři roky mladším polovičním bratrem Bryndenem Řekou, jehož matka byla Barbina náhradnice Melissa Blackwood, a k tomu mají Blackwoodové a Brackenové staletí dlouhé spory. Navíc měla Bryndenovi dávat přednosti jejich mladší poloviční sestra Shiera Hvězda moře, do níž byl Aegor zamilovaný. Sice si nikdy Bryndena nevzala, byť ji mockrát žádal, ale udržovala s ním poměr, i s dalšími milenci, zatímco Aegora úplně odmítala. A rozhodně neměl nic společného s jediným legitimním bratrem, o devatenáct let starším korunním princem Daeronem. O vztahu s ostatními pak nelze příliš hovořit, zejména když kolem královského dvora a svých příbuzných ze strany Targaryenů nepobýval dlouho. Jen později nepochybně vnímal Bryndena a Daeronovy potomky jako nepřátele.
Určité styky s ním ale udržoval otec. V roce 177 ho navštívil v Kamenném plotu, není přitom vyloučeno, že se to nestalo jen jednou, však měl své bastardy raději než Daerona. Jenže z toho se také stal zárodek další urážky pro Brackeny. Aegon tam potkal Barbinu mladší sestru Bethany a udělal z ní svou sedmou milenku (takže z jeho přízně vypadla Melissa, jenže Brynden si zachoval úzké vazby u dvora, což jen prohloubilo Aegorovu zášť). V době, kdy už byl pořádně tlustý, nelibý. Bethany se tak nelíbil a navázala vztah s jeho gardistou serem Terrencem Toynem. Na který se přišlo, Aegon nechal Terrence před Bethany rozčtvrtit a popravil Bethany i jejího otce, Aegorova děda. Není tak divu, že byl Aegor od dětství mrzutý. Na čemž nic moc nezměnilo, ani když byl legitimizován – Aegon IV. ze zášti vůči svému dědici na smrtelné posteli v roce 184 legitimizoval své bastardy, byť nikdo z nich, ani Aegor, nikdy nepoužil jméno Targaryen.
Naopak velmi dobře vycházel se svým o dva roky starším polovičním bratrem Daemonem, jehož jejich otec přijal velice veřejně, dokonce mu daroval rodový meč Targaryenů Blackfyre a Daemon později podle meče přijal i nové rodové jméno. Po otcově smrti navíc Daemon získal pozemky, Daeron už jako Daeron II. dokončil jednání o Daemonově svatbě s Rohanne z Tyroše a po letech přišly i zásnuby Aegora a Daemonovy dcery Cally. Byť se možná nikdy nevzali a Aegor nakonec neměl mít žádné děti.
Zato měl zásadní vliv na historii. Zdaleka ne jen Aegor dával přednost bastardovi Daemonovi před legitimními Targaryeny. Daeron byl ženatý s dornskou princeznou Myriah, svou sestru Daenerys provdal za Myriahina bratra a k říši se tak konečně připojilo Dorne, na královském dvoře vzrůstal dornský vliv a mnohým lordům zvyklým mít Dorny za nepřátele a cizáky se to nelíbilo. Posílily tak povídačky o nelegitimnosti Daerona (ty začal už Aegon IV. z čiré nenávisti vůči své rodině), zesílily hlasy, že Blackfyre je symbol monarchie, vlastní ho Daemon, takže Aegon určitě mínil Daemona jako svého nástupce (však i Daemonova matka byla Targayren, Aegonova sestřenice princezna Daena), čím dál víc lordů a rytířů se vyjadřovalo pro něj. Aegor nejhlasitěji. Osm let od spojení celého kontinentu jižně od Zdi však říše ještě zůstávala v míru.
Rudý kůň a černý drak
Co přesně Daemona nakonec přimělo rebelovat, není úplně jasné. Někteří tvrdili, že to byla láska k Daenerys, kterou mu prý dokonce Aegon IV. slíbil, ačkoli Daenerys byla již roky vdaná. Mistr Yandel a mnoho dalších vinili Aegora, jenž Daemonovi naplnil hlavu nesmysly o jeho nárocích, a povyk nespokojených lordů. Podle Maekara Targaryena i zbrojmistr Rudé bašty ser Quentyn Ball (tomu zase Aegon IV. slíbil pozici v královské gardě, ale Daeron II. ho nepřijal) přesvědčil Daemona, aby se pokusil Targaryeny sesadit. Měli ho dlouho a často pobízet, až se v roce 196 rozpoutala první Blackfyrova rebelie.
Respektive Daemon se údajně zbrkle rozhodl a na královský dvůr se doneslo, že do měsíce se hodlá přihlásit trůn. Podle arcimistra Meriona konkrétně Brynden doručil tuto zprávu Daeronovi, neboť byl velkým zastáncem a vojevůdcem Targaryenů. Daeron pak poslal Královskou gardu Daemona zatknout, Ball mu pomohl utéct, jeho příznivci považovali pokus o jeho zatčení za vyhlášení války a všechno se nezastavitelně rozjelo. Daemon si zvolil do znaku obrácené barvy Targaryenů, získal přezdívku Černý drak a s Aegorem, Ballem a mnoha lordy po boku se téměř rok snažil získat i trůn.
Říká se, že se za něj postavilo půl říše, ovšem to je přehnané. Neudělal to ani jeden z velkých rodů, zdaleka ne všichni stoupenci se k němu připojili plně. Daemon akorát získal dostatek území, aby mohl začít razit i vlastní mince, byť nebyly zase tolik užitečné, a válka nebyla tak rozsáhlá jako jiné. Šlo spíš o drobnější bitvy v Údolí, Západních krajinách, Říčních krajinách a Rovině, a o konkrétních Aegorových činech v nich nebylo nic řečeno. Až došlo k poslední bitvě na Rudém poli.
Ve večer bitvy přišli o důležitého velitele Balla, takže se druhým nejdůležitějším představitelem stal sám Aegor. Jeden z velitelů pravého křídla v samotné bitvě, jež se odehrála, když se obě strany střetly na poli nedaleko Králova přístaviště. A měli velkou šanci. Daemon se zdál nezastavitelným, porážel své nepřátele, až se střetl se serem Gwaynem Corbrayem z Královské gardy Daerona II. Svedl s ním velmi dlouhý slavný souboj, přičemž když ho konečně porazil, prý se chtěl ujistit, aby se mu dostalo ošetření od mistrů. Čímž se údajně příliš zdržel a místo rychlého postupu, probití se řadami prince Maekara a uvolněním přímé cesty ke Královu přístavišti umožnil, aby dorazil i princ Baelor a blízký hřeben obsadil Brynden se svými lučištníky Havraními zuby.
Těm se podařilo zastřelit Daemona i jeho dvojčata Aegona a Aemona, tedy prakticky rebelii ukončit. Aegor se ještě snažil zastavit útěk rebelů. Chopil se opuštěného Blackfyru a zvrátil náhlý debakl do posledního útoku. Střetl se dokonce přímo s Bryndenem, svedl s ním velký souboj a připravil ho o oko, čímž mu po výrazném mateřském znaménku způsobil druhé výrazné poznávací znamení. Jenže zbytečně. Na rebely se už vrhnul i Baelor, rozbil řady, které se Aegorovi podařily sestavit, Maekar se přiřítil z druhé strany, aby rebely rozdrtili mezi sebou, a bitva, která stála život deset tisíc mužů, byla u konce. Zbylo po ní jen nechvalně známé Rudé pole, dlouho cíl poutníků, kteří chtěli vzdát rebelům čest.
Hořká ocel
Aegor se porážkou rozdrtit nenechal. Utekl se spoustou dalších na východ do Svobodných měst. Vzal i Daemonovu vdovu Rohanne, jejích pět přeživších synů a několik dcer, stal se jejich poručníkem a usadil je v Tyroši. Rok pak sloužil s žoldáckou společností Druhými syny, opět zahořklý a nespokojený. O to nespokojenější, když si uvědomil, jak totéž dělají další lordi a rytíři v exilu a podporovatelé Blackfyrů se začínají rozmělňovat po celém západním Essosu. Chtěl, aby jejich idea o nárocích Černého draka zůstala naživu.
Opustil proto Druhé syny, začal si říkat Hořkoocel, na přilbici začal nosit (pokud tak už nečinil dřív) chocholku ve tvaru koňské hlavy s hřívou, přijal osobní znak – rudého hřebce vyfrkujícího oheň s černými dračími křídly na zlatém poli (znak Brackenů je kůň, autor původně zamýšlel, aby to byl šedý meč našikmo s černou dračí hlavou nad ním a červenou koňskou hlavou pod ním na bílém poli) a hlavně založil vlastní Zlatou společnost, kam sezval ostatní exulanty, aby je udržel sjednocené. Aby zůstali soudržnou armádou se snem dosadit Blackfyry na Železný trůn. A aby si připomínali, že nejsou jen žoldáci, ale rytíři, kteří jednou znovu získají svůj domov, jako bitevní pokřik si zvolili „Pod zlatem je hořká ocel“. K tomu jako žoldáci mohli sbírat zkušenosti v boji a peníze pro další rebelii.
 |
| zdroj |
To jednak zajistilo nečekanou nechuť vůči Targaryenům a hlavně Bryndenovi. Ten se stal natolik posedlým nebezpečím představovaným Blackfyry a Aegorem, že v roli pobočníka Daeronova nástupce Aeryse I. vybudoval v podstatě policejní stát a soustředil zdroje především na obranu proti případnému útoku zpoza Úzkého moře, zatímco ignoroval jiné problémy a hrozby na kontinentu. Což u některých vyvolalo skoro až touhu po příchodu Aegora a nových pořádků.
A jednak Zlatá společnost velmi rychle získávala po Essosu na oblibě a postupně se stala největší a nejschopnější žoldáckou společností ve Svobodných městech. Často si je pod velením Aegora najímali, hlavně ve Svárlivých zemích mezi Lysem, Myrem a Tyroší. Velmi se také proslavili, když si je najalo město Qohor, ale odmítlo dodržet smlouvu, načež ho Zlatá společnost vyplenila. K tomu si naopak získávala pověst, jak na rozdíl od proslule nespolehlivých žoldáků oni smlouvu nikdy neporuší. Ostatně k tomu měli i ne moc obvyklý systém. Vychovávali a přijímali i syny a vnuky svých původních členů v dalších generacích, aby si zajistili pocit západozemské sounáležitosti.
Navždy meč, nikdy trůn
Ještě předtím, než přišly na řadu další generace, ale přišly na řadu další Blackfyrovy rebelie. Tu druhou se rozhodl rozpoutat hned v rok založení Zlaté společnosti Daemonův syn Daemon II. Blackfyre a byla to katastrofa.
Aegor ho jako potenciálního krále vůbec neuznával. Podle některých ho Daemon a jeho hlavní západozemský spojenec lord Gormon Peake nedokázali přesvědčit o smysluplnosti jejich plánu. Podle jiných měl Aegor hlavu jen pro válku, nevěřil Daemonovým věšteckým snům, jeho lásce k luxusu a hudbě a ne zrovna válečnickému vzezření. A někteří tvrdí, že mu vadila Daemonova homosexualita. Tudíž zůstal v Essosu i s mečem Blackfyrem.
Daemon navíc neměl vůbec štěstí. Dorazil do Západozemí v převleku, chtěl zorganizovat své podporovatele, ale byl zatčen. Dokonce i jeho podporovatelé měli pochyby, když se Aegor neukázal, podle nich to nebyl pravý syn svého otce, když mu ani nedal Blackfyre (zatímco další, jako právě Gormon, měli za to, že bastardům se prostě nedá věřit a Aegor připluje, jakmile si Daemon připíše nějaká vítězství). K tomu situace využil i Železný trůn. Místo popravy Daemona drželi jako vězně, aby Aegorovi znemožnili korunovat jeho mladšího bratra Haegona.
Tedy alespoň na pár let. V roce 219 Daemon zemřel a Aegor okamžitě reagoval. Korunoval svého synovce Haegonem I., patrně doufal v úspěch díky známému nezájmu tehdejšího Aeryse I. (rovněž Aegorova synovce, syna Daerona II.) o vládu, rozpoutal novou invazi. S Haegonem dostali své muže přes Úzké moře pro třetí Blackfyrovu rebelii.
Nevyvíjela se ale tak, jak by si představoval. Možná v této rebelii (možná v některé z jiných) se seznámil s lordem Torwynem Greyjoyem, uzavřel s ním pokrevní přísahu, načež ho Torwyn zradil nepřátelům. A v této rebelii pobočníkem zůstával prohnaný Brynden a po nedlouhých bojích výrazně menšího rozsahu se střetli s královskými silami vedenými královým zkušeným bratrem Maekarem a jeho syny Aerionem a Aegonem. Aegor tehdy svedl svůj druhý velký souboj s Bryndenem, aniž by ho alespoň pořádně zranil. A na konci poslední bitvy se Haegon vzdal, nečestně byl zabit a Aegora zajali.
Přivedli ho v řetězech do Rudé bašty, princ Aerion a Brynden naléhali na Aeryse I., aby Aegora popravil. Usvědčili ho z velezrady, co jiného s takovým. Aerys ovšem ušetřil jeho život, poslal ho na Zeď k Noční hlídce, což mělo hrozbu Blackfyrů zastavit. Akorát u dvora zůstávala spousta přátel Blackfyrů ochotných informovat Aegorovy podporovatele. Na Úzkém moři tak přepadli loď mířící do Východní hlídky u moře, Aegora osvobodili, ten se vrátil ke Zlaté společnosti a než skončil rok, korunoval v Tyroši Haegonova nejstaršího syna Daemonem III. Jen rebelie nenásledovala hned.
Aerys I. zemřel bez potomků, jeho nástupce Maekar I. je sice zanechal, ale nebylo jednoznačné, který z nich by měl zdědit trůn. Brynden proto svolal v roce 233 druhý Velký koncil k volbě krále a Blackfyrové se pokusili uplatnit své nároky na trůn legálně. Co si o takovém postupu myslel Aegor není známo, Aenys Blackfyre však poslal do Rudé bašty dopis a Brynden mu nabídl bezpečnou cestu, aby mohl přijet na koncil osobně. Jenže jakmile vstoupil do hlavního města, zajali ho a popravili. Nově zvolený král Aegon V. za to poslal Bryndena na Zeď a udržel si ještě tři klidné roky.
Až v roce 236 to Aegor zkusil znovu. Opadla krutá šestiletá zima a byl čas na čtvrtou Blackfyrovu rebelii. Se Zlatou společností přistáli na Masseyově háku na hranici Korunních zemí a Bouřlivých krajin. Nicméně našli už jen velice malou podporu pro Blackfyry a naopak silnou opozici. Vyjel proti nim Aegon V. s jeho syny Duncanem, Jaehaerysem a Daeronem v čele dostatečné armády, aby uštědřila Zlaté společnosti drtivou porážku v bitvě o Klidnoproudský most. Jejich padlí plnili řeku, Aegonův gardista ser Duncan Vysoký zabil Daemona III., zatímco loajalisté přišli o méně než stovku mužů a Aegor se znovu musel dát na útěk přes Úzké moře. Bylo po válce.
Zlatá společnost se tak vrátila pod Aegorovým velením k žoldáckému životu a válčení pro Svobodná města. Až o pět let později Aegor v devětašedesáti letech zemřel v potyčce mezi Myrem a Tyroší ve Svárlivých zemích, prý tak, jako žil, s mečem v ruce a vzpurností na rtech. Na smrtelné posteli nařídil svým mužům, aby vyvařili jeho lebku, natřeli ji zlatem a nesli ji v čele, až překročí Úzké moře a konečně získají Západozemí, což je zvyk, v němž kapitán-generálové od té doby pokračují a lebky svých předchůdců natřené na zlato uchovávají. Nicméně se nikdy svůj úkol dosadit Blackfyry na Želený trůn nesplnili, byť spojeni Aegorovým snem mají být i nadále.
Žádné komentáře:
Okomentovat