 |
| zdroj |
Durran roztáčí blesky
Tradicí Durrandonů bylo pojmenovávat prvorozeného po zakladateli Durranovi, což prakticky znemožňuje odhadnout jejich rodokmen nebo alespoň počet králů. Většina se jmenovala Durran a ve starých zdrojích se od sebe nedají příliš odlišit. Tudíž existují jak příběhy o dlouhé řadě králů táhnoucí se přes tisíce let, tak příběhy o dlouhověkých králích žijících a vládnoucích staletí. Zvláště, když jejich historie se datuje až do věku hrdinů Prvních lidí, kdy měl žít první Durran, legendární, neúprosný a vzpurný muž.
Podle legend se do sebe zamilovali s krásnou Elenei, dcerou boha moří a bohyně větru. Vzali se navzdory silné nevoli rodičů Elenei. A když dala Elenei o svatební noci své panenství Durranovi a odevzdala se tak smrtelnému životu, rozzuřili se tak strašlivě, až zničili Durranovu tvrz na útesu nad Zálivem ztroskotání, zabili celou jeho rodinu a všechny hosty. Durrana ale ochránila Elenei a on vyhlásil bohům válku. Ti odpovídali sesíláním masivních bouří na jeho formující se království (například dobyl Dešťoles) a pokaždé, když si na pobřeží postavil nový hrad, nemilosrdně ho strhli. Jeho lordi ho žádali, aby stavěl dál na pevnině, kněží radili, aby usmířil bohy vrácením Elenei moři, i poddaní prosili, aby ustoupil. Durran odmítal. Stavěl stále větší a silnější pevnosti na Durranově mysu a jeho sedmý hrad, Bouřlivý konec, odolal.
Někteří věří, že mu s ním pomohly děti lesa, jiní, že mladý Bran, pozdější Stavitel. A pak údajně panoval s Elenei po boku bez dalších božích zásahů tisíc let, čímž si získal přízvisko král Tisíce let (podle arcimistra Glaivea je toto označení ale právě spíš souhrn řady dalších králů téhož jména). Jeho hrad, odolný proti všemu, co na něj bohové vypustili, dostal přezdívku Durranův vzdor a Durranovi se začalo říkat i Bohožal. Někteří septoni dokonce věří, že jeho vzdor je důvodem rozdílného podnebí na severním a jižním pobřeží Dornského moře oddělujícího Bouřlivé království od Dorne – to Durran si prý vysloužil pro svou říši věčné nepřátelství rodičů Elenei, a tak bouře řádí kolem jeho pobřeží, zatímco Dornové jim neudělali nic, a tak je jejich pobřeží suché, pouštní.
 |
| zdroj |
S patrně Elenei pak měli mít minimálně jednoho syna Durrana II. Zbožného, tak oddaného starým bohům (kupodivu, znamená to jiné vyznání než víru v jeho vlastní prarodiče), až rozsáhlý Dešťoles získaný otcem předal zpět dětem lesa. Ne na trvalo, po dalším století ho zabral Durran Bronzová sekera. Durrandonové vůbec často měnili hranice říše, dlouho ovládli většinu východní poloviny Západozemí od Mysu hněvu, někdy až k Zálivu krabů, na čas i Trojzubec, ale byla to dlouhá, pomalá, nestálá cesta.
Durran Zarputilý, V. nebo VI., tím si učenci nejsou jistí, zabil krále obrů Luna Posledního v bitvě u Křivé vody a rozšířil své království. A zpečetil odcizení Prvních lidí se staršími rasami. Vazal Durrana Přítele krkavců, Maldon Massey, se stal lordem Masseyova háku a vliv Durrandonů dotáhl až do dnešních Korunních zemí. Durran Mladý válčil s Dorny a naplnil řeku Slayne jejich mrtvolami, když porazil Yorena Yronwooda a Wyllu z Wylu v bitvě u Krvavé tůně, čímž si vysloužil přízvisko Řeznický syn. Dost možná ho pak okouzlila vlastní neteř a zabil ho její otec Erich Druhovrah. Tedy učenci se přou i o tomto. Erich Druhovrah skutečně zabil vlastního bratra, krále Durrana, jemuž se zalíbila Erichova dcera, ale nejsou si jistí, který Durran to byl.
Také to mohl být král Durrandon (nebo jakýkoli jiný Durrandon, s Dorny jich válčila spousta), jenž nechal vzniknout rodu Dondarrionů. Jednou totiž měli Dornové chystat útok na Bouřlivé království a posel jménem Dondarrion spěchal krále Durrandona varovat. Po cestě ho za bouřlivé noci přepadli dva Dornové a skoro ho zabili, když z oblohy sjel fialový blesk a oba dva zasáhl. Posedl tak varování doručil včas, král ho za to povýšil do šlechtického stavu a fialový blesk se stal jeho známým znakem.
Durran Krásný se zase zmocnil Tarthu, když si vzal dceru krále Edwyna Večernice, a jejich vnuk Erich III. Mořeplavec dobyl Estermont a další ostrůvky jižně od něj. Tedy Erich Mořeplavec mohl být Erich III., nicméně historici si jistí nejsou. Durran, podle většiny názorů Durran X., pak posunul hranice až ke břehům Černovodného proudu a jeho syn Monfryd I. Mocný ho dokonce překročil a ovládl přístavy Šerodol a Panenské jezírko.
Na to přišly i ztráty. Monfrydův syn Durran XI. Ponurý přišel o teritoria dobytá otcem a některá další. Jeho syn Barron Spanilý ještě o víc a Durwald I. Tlustý o Masseyův hák, když proti němu Masseyové úspěšně rebelovali. Ne jediní. Tarthové se pokusili třikrát o totéž a lesní čarodějka Zelená královna zabrala většinu Dešťolesa skoro na celou generaci. Proto se říká, že Durwaldova moc nesahala dál, než kam se mohl vymočit z hradeb Bouřlivého konce.
Situaci pro Durrandony zachránil za vlády Mordena II. až králův bastardí bratr Ronard Bouře, kastelán Bouřlivého konce. Byl obávaný, schopný válečník, efektivní vůdce, jenž neoficiálně vládl království. Dokonce si vzal Mordenovu sestru (nebylo řečeno, jestli byla i jeho sestrou, nebo s Mordenem sdílela jiného rodiče než Morden s Ronardem) a během pěti let se stal králem i oficiálně, když se Mordena zbavili a Ronarda korunovala Mordenova vlastní královna. Chtivým králem zvaným Levoboček. Podle písní s ním sdílela lože, zatímco Morden hnil ve věžní cele, Ronard si k tomu zabíral dceru každého nepřítele, který před ním poklekl, oženit se měl s třiadvaceti, údajně mohl napočítat devětadevadesát synů, většina byla bastardy, a tak dodnes mnoho bouřlivých lidí tvrdí, že má kapku královské krve. Nicméně vládl téměř třicet let pevnou rukou, drtil rebely a menší sousední krále a výrazně vylepšil postavení rodu Durrandonů.
Bouře nabírá na obrátkách
.jfif) |
| zdroj |
Nebyla to tak docela pravda. Andalové v menším množství stále zkoušeli přistát i v Bouřlivém království, po několika letech dobyli Tarth (možná i Estermont), a za vlády Erichova vnuka Qarltona II. Dobyvatele (jak si sám začal říkat) zkoušeli i nebezpečné pobřeží kontinentu, takže se jim Qarlton musel postavit. Jenže jeho pozornost odváděly i jiné konflikty. Stejně jako už Erich se zbýval Masseyi, rok obléhal Kamenopřilbu na Masseyově háku a konečně po čtyřech generacích zabil Josua, posledního krále Masseyů. Čímž získal navrch jen na necelé dva roky, Andal Togarion Bar Emmon totiž Qarltona z háku zase vyhnal. Situace pak vypadala stejně nelibě i pro jeho syna Qarltona III. Durrandona.
Ovšem jeho syn Monfryd V. si připsal jedno z největších vítězství Durrandonů proti Andalům, ač při něm zemřel. U Bronzobrány porazil sedmičlennou aliance Svaté bratrstvo Andalů. Baldric I. Mazaný po něm zase sice přišel o část Mysu hněvu, ale povedlo se mu ubránit tamější Dešťoles, když zmanipuloval andalské krále a válečníky k vzájemnému útoku. Nepřítele už nepodceňoval ani Durran XXI. Ten vyhledal v jeskyních a dutých kopcích zbývající děti lesa, uzavřel s nimi Čarostromovou alianci a uštědřili Andalům sérii palčivých porážek. Například u Černého močálu, v Mlžném lese a pod Pustým kopcem. Tím na čas zarazil úpadek svého rodu. A po něm Cleoden I. dokonce uzavřel spojenectví s odvěkými nepřáteli, třemi dornskými králi, a vyhráli důležitou bitvu proti Andalovi Droxovi Zabíječi u řeky Slayne.
Což neznamená přátelství Dorne a Bouřlivého království. Durran známý jako Třetí se měl dvakrát pokusit o invazi do Dorne, akorát ho vždy zahnala princezna Nymeria. Což poukazuje na to, že to nemohl být Durran III. a že musel žít až po Durranovi XXI., protože Nymeria se svými Rhoyny sjednotila Dorne pod vládou Martellů a zbavila se ostatních dornských králů před tisíci lety, tedy dávno po ovládnutí jihu Západozemí Andaly.
A Andalové také začali Durrandony vyčerpávat. Dlouhá léta žádná strana nedokázala tu druhou zničit, boje pokračovaly, o život přicházeli První lidé i Andalové. Až Maldon IV. Durrandon tomu učinil přítrž. Vzal si za manželku Andalku a nakročil k uzavření míru. Jejich syn Durran XXIV. Míšenec narozený v závěru andalské invaze do Bouřlivého království následoval jejich příkladu a podněcoval k tomu i poddané. Tak získal spoustu nových věrných lordů a mečů. A Ormund III. s Andaly nastolil definitivní mír, když ho jeho královna přiměla zapřít staré bohy a přijmout víru v Sedm.
Další velké změny pak Durrandonové prodělali v době zvaném věk stovky království, v němž se často měnily hranice jednotlivých říší a jejich počet, zhruba 500 let před dobytím Západozemí Targaryeny. A to skutečně velké změny, tehdy bezprecedentně posunuli své hranice v říši, jíž velikostí konkuroval už jen Sever. Arlan I. Mstitel smetl všechny své protivníky až po Černovodu a horní toky Klikatice, tedy spolkl dnešní území Korunních zemí, a jeho pravnuk Arlan III. zašel ještě dál, získal centrální Západozemí až k Šíji.
Oženil se s dcerou říčního lorda Rodericka Blackwooda z Havranostromu a svého syna (s první manželkou) oženil s další, Shierou Blackwood, dle starých tradic Blackwoodů před starými bohy u velkého čarostromu v Havranostromě. Tehdy se ještě o země kolem Trojzubce nestaral tak moc a vlády nad nimi se ujal neoblíbený říční rod Teagů jako králové Řek a kopců. Jenže Humfrey I. Teague chtěl zakázat vyznávání starých bohů, to se nelíbilo hlavně Blackwoodům, ti s dalšími povstali v rebelii, Roderick požádal Arlana o pomoc a ten sešvagřené rodině vyhověl. Mínil osvobodit Trojzubec a věnovat ho Blackwoodům, skrze něž by tam měl vliv.
Táhl tak s velkou armádou přes Černovodný proud, v několika bitvách cestou porazil Humfreyovy loajalisty, prorazil i obléhání Havranostromu. A nakonec odpoledne mezi dvěma kopci zvanými Matčiny cecky převálcoval přímo Teaguy. Zabil Humfreyho, po něm jeho syny Humfreyho II., Hollise a Tylera a jeho bratra Damona, každého, když se na krátko stal po smrti svého předchůdce králem. Tedy v bitvě zvané později bitva šesti králů – pět králů Teagů proti Arlanovi. Jenže padl i Roderick.
Arlan už nemohl uskutečnit svůj plán, dosadit do čela Trojzubce Blackwoody. Roderickovu dědici bylo osm, Arlan nevěřil Roderickovým bratrům, říční lordi odmítli korunovat Shieru coby ženu, tudíž Arlan připojil centrální Západozemí do své říše. Území Durrandonů zvětšil od Dornského a Úzkého moře až přes Trojzubec k Moři zapadajícího slunce a k Šíji, jejich říše se nyní táhla přes půl kontinentu. Zatímco Bouřlivý konec stál na jejím okraji, proto nebylo snadné ji udržovat. Také to zvládli zhruba „jen“ tři sta let.
Hromy ztrácí na síle
Po třech staletích stál v čele rodu Arrec. Stejně jako jeho předci se potýkal s obranou své ohromné říše a s věčnou nelibostí říčních lordů. O čemž samozřejmě věděli i okolní vládci, zejména král Železných ostrovů Harwyn Hoare. Proto vtrhnul do centrálního Západozemí skrze bodce Trojzubce, někteří z říčních lordů se k němu přidali v bláhové naději, že jim pomůže porazit Durrandony a vyhlásit nezávislost, a společně drtili ty říční lordy, kteří se Železným hodlali postavit. Arrec měl jen dvě možnosti, severní část říše vzdát, nebo bojovat. Tudíž vytáhl z Bouřlivého konce s velkou armádou, aby zopakoval úspěchy Arlana III.
Vůbec se mu však nedařilo. Harwynovi říční spojenci sužovali Arreca během pochodu, upírali mu zásoby. Železní obsadili brody přes řeky. Když dohnal své muže k Modrému bodci, měl jich sice ještě pořád o půlku víc než Harwyn, ale po rychlém pochodu a nekončících potyčkách byli unavení, hladoví, špatně zásobení. K tomu Arreca popisují jako svéhlavého a váhavého. Tudíž, když se u Krásnotrhu s Harwynem konečně střetl, dočkal se drtivé porážky, přišel o půlku mužů, dva bratry z alespoň tří a nakonec i o část království. Stejně jako říční lordi, jelikož Harwyn si Trojzubec namísto osvobození přisvojil coby král Ostrovů a řek.
Arrec se ještě dvakrát pokusil překročit Černovodu a dobýt ztracené území. Neúspěšně, stejně jako jeho syn Arlan V., který při jednom pokusu zemřel. A tak se do čela rodu dostal jeho syn Argilak. To byl válečnický král, své pozice se ujal velmi mladý a už tehdy zastavil dornskou invazi. Ke konci století krve, století po zkáze Valyrie, kdy v západním Essosu propukly boje, když se Volantis pokusil dobýt ostatní Svobodná města a nahradit ztracenou Valyrii, se zase připojil k velkému spojenectví Tyroše, Pentosu, Braavosu, Lysu a Myru a vedl ve Svárlivých zemích armádu proti Volantisu. Na jejich straně se do války k tomu zapojil i lord Aegon Targaryen z Dračího kamene a společně dobyvačné choutky Volantisu potlačili. A dvacet let na to zabil krále Roviny Garse VIII. Gardenera v bitvě u Létopole. Tak dokázal na pár let Bouřlivé království zabezpečit.
 |
| zdroj |
Potom mu hříva černých vlasů zešedla, jeho moc oslabila a ocitl se v nebezpečí. Měl pouze dceru Argellu (v seriálu poprvé zmíněnou jako Argalia), jeho rod byl ve vážném úpadku, stejně jako jeho říše. Ukusovat z ní se snažili králové Roviny, Dornové ohrožovali jižní hranice, Harren Černý, král Ostrovů a řek, dokončoval masivní Harrenov a údajně zvažoval další dobývání. Argilak se ho obával, a tak poslal posly Aegonovi, o němž a hlavně jeho dracích dost věděl z válčení ve Svárlivých zemích. Patrně chtěl vytvořit nárazovou zónu mezi svým a Harrenovým královstvím, nabídl Aegonovi ruku Argelly a jako věno země mezi Trojzubcem a Černovodným proudem, ačkoli většina ležela na Harrenově území. Výměnou za armádu a draky proti Harrenovi.
Aegon odmítl, byl už ženatý po valyrijském způsobu se svými sestrami a věděl, že nabízené země patří už víc než generaci Hoareům. Nabídl tak svého nejlepšího přítele, vojevůdce a údajného bastardího bratra Oryse Baratheona a požadoval i část území Argilaka, konkrétně Masseyův hák a země od Černovody ke Klidnoproudé a pramenům Klikatice. Ten ale považoval takovou nabídku za hrubou urážku, ačkoli Aegon ji tak patrně nemyslel, a Aegonovým poslům usekl ruce. Ty pak poslal Aegonovi v krabici se zprávou, že to jsou jediné ruce, které dostane.
 |
| zdroj |
Poslední záblesk
Aegona jeho sestry korunovaly králem Západozemí, on jmenoval Oryse svým pobočníkem, a zatímco on a jeho sestra-manželka Visenya vyrazili dobývat jiná království, poslal Oryse s druhou sestrou-manželkou Rhaenys do Bouřlivého konce. Argilak to samozřejmě věděl a jeho lordi Orysovu armádu nenechali jen tak projít. Napadali jeho předvoj, u Klidnoproudé proti němu podnikli útok a pak utekli do Královského lesa. Jenže Rhaenys na ně vypustila oheň své dračice a snadno se s nimi vypořádala. K tomu Argilak čelil i pirátům útočícím na Mys hněvu a Dornům z Rudých hor.
Věděl, že nemá mnoho šancí. Vzdát se ovšem nehodlal, nechtěl prosit o mír a svůj život. Sice přicházelo v úvahu pokusit se zavřít na mocném hradě a snažit se přečkat obléhání. Jenže Argilak se dozvěděl o osudu svého hlavního nepřítele Harrena – ten zvolil stejnou strategii, připravil se na obléhání, akorát Aegon mu na svém drakovi Harrenov vypálil i s ním. Argilak nechtěl jen protahovat chvíli, kdy i k Bouřlivému konci dorazí draci, nechtěl svému hradu a sám sobě připravit stejný osud. Místo toho vytáhl proti Orysovi do otevřené bitvy. Která by bez draků ani nebyla předem prohraná. Měl skoro dvakrát tolik mužů, čtyřikrát tolik jízdních rytířů.
 |
| zdroj |
Což ještě nebyl konec Durrandonů. Zbýval poslední Durrandon, princezna Argella. Argilakova dcera skrz naskrz, se stejnou arogancí a odporem vzdát se i bez naděje na vítězství, stejně odhodlaná zemřít v boji za domov. Fakticky nyní bouřlivá královna, poslední vládkyně Bouřlivého království, byť nikdy nekorunovaná Argellou I. (a byť se tak jen málo označuje v historických záznamech), kterou otec nechal v čele Bouřlivého konce. Jakmile slyšela o otcově smrti, prohlásila se královnou, zabarikádovala se na hradě, a když se Orysova armáda dostala až k hradbám a Rhaenys je přeletěla kvůli vyjednávání, Argella neměla o nic větší zájem než Argilak. Prohlásila, že obránci Bouřlivého konce raději zemřou než se vzdát, že Rhaenys může dostat její hrad, ale získá jen kosti, krev a popel, protože její muži budou bojovat až do smrti.
Jen její muži sami měli poněkud odlišný názor. Rovněž nechtěli skončit jako posádka Harrenova, po pár dnech se vzbouřili, vztyčili mírové zástavy a ještě tu noc dotáhli Argellu do Orysova ležení. Nahou, svázanou, s roubíkem. Orys k ní byl nicméně údajně vlídný, zbavil ji řetězů, přenechal jí svůj plášť, pohostil ji, vyprávěl jí, jak byl její otec statečný ve smrti a obměkčil její vzdornou, hrdou bouřlivost. Na druhou stranu její nepoddajná nátura si nejspíš vysloužila i jeho respekt. Také jakmile Aegona informovali o pádu Durrandonů, odměnil Oryse lordstvím Bouřlivého konce, titulem lenní pán nově vytyčených Bouřlivých krajin a v podstatě založením rodu Baratheonů. A nechal ho upevnit jeho vládu – ničím jiným než svatbou s Argellou.
Fakticky tím rod Durrandonů skončil, vymřel po meči, vstřebal ho nový rod Baratheonů, z princezny či královny Argelly se stala lady Bouřlivého konce, ovšem na uctění Argilakovy udatnosti po Durrandonech zůstala slova a znak, která Orys přejal, a krev Durrandonů v alespoň jednom synovi, jehož Argella porodila, Davosovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat