Historie Andalosu

Andalos je oblast v severozápadním Essosu ležící zhruba mezi dnešními městy Braavos, Pentos a Norvos. Dnes už je prakticky jen geografickým regionem, který si mezi sebou politicky rozdělili jeho sousedé, ale dříve býval samostatnou entitou, v některých obdobích i docela mocným královstvím. 

Na úplném počátku lidem známé historie tohoto území obývali Andalos Zarostlí lidé, pokud neexistovali před nimi někteří další, jež vybili. Podle starých příběhů tmaví, velmi chlupatí, mohutní divoši nevelkého vzrůstu, zběsilí válečníci, o nichž se mnoho informací nedochovalo. Někteří odborníci si myslí, že jsou příbuzní Ibbeňanů, nebo snad rovnou jejich předky, ale jisté to není. Stejně jako se neví, jaké uspořádání měli a kdo jim a potažmo Andalosu tehdy vládl. Možná měli krále. Dávno se jim staly osudné střety s jejich sousedy, jejich dobyvačná povaha a z velká části i Andalové.

Tito vysocí, světlovlasí lidé se světlou pletí měli přijít z poloostrova Sekyra za Norvošskými kopci na východní hranici Andalosu, nebo podle některých od Stříbrného moře, už vyschlého vnitrozemského moře ještě dál na východě a z Andalosu Zarostlé lidi vytlačili nebo je vyvraždili. Někdy v dávné minulosti. Jejich příchod nelze zpětně datovat, jen to muselo být před mnoha tisíci lety, dávno před rozmachem Valyrie. V Andalosu, který buď pojmenovali po sobě nebo jehož jméno přijali za své, pak vytvořili svůj domov a postupem času z něj udělali mocné království zabírající velkou část severozápadního Essosu. 

zdroj

Právě tam se zrodil i nejznámější a nejdůležitější znak Andalů, jejich víra v Sedm. Tvrdí, že v Sametových kopcích Andalosu se zjevilo Sedm a Andalové jsou tak vyvolený, požehnaný národ. Otec prý sundal z nebes sedm hvězd, aby z nich vyrobil korunu pro krále Hugora z Kopců, prvního krále Andalů, velmi důležitou náboženskou postavu podle jejich posvátné knihy Sedmicípá hvězda. Poté mu prý Panna přivedla krásnou dívku, jeho první ženu, Matka ji učinila plodnou a ona Hugorovi porodila 44 synů, jak jim předpověděla Stařena. Válečník prý dal každému synovi sílu a Kovář výstroj ze železných plátů. 

Celkově prý Andaly naučil práci se železem, což se později stalo osudným Prvním lidem v Západozemí, kteří znali jen bronz. Ale království v Andalosu existovalo ve stejné době, kdy vedle něj prosperovala rhoynská města a podle rhoynské historie to byli Rhoynové, kdo Andaly s kovářstvím seznámil. Rhoynové s nimi ostatně měli mít mnohem bližší vztahy, než jak tvrdí Sedmicípá hvězda. Historik Doro Golathis z Norvosu zmapoval staré rhoynské základny postavené v Andalosu a nepochybně tam docházelo k obchodu a úzké spolupráci. 

Ať už ale své království vybudovali jakkoli a dopomohli jim k tomu bohové, magie nebo sousedé, Hugorova říše byla nesporně obrovská. Od kopců na severu, prakticky na severním pobřeží Essosu, až k Planinám zhruba na úrovni dnešního Myru. Byl tak zásadní postavou nejen náboženství, ale i reálné historie. Dokonce může být předobrazem andalského hrdiny příběhů pentoských zpěváků, Hukka. Ten měl zabít sedm labutích panen, které lákaly cestovatele do záhuby v Sametových kopcích, ovšem ne pro jejich zločiny, ale jako oběť Sedmi. A byl značně ambiciózní, údajně proto, že mu a jeho potomkům mělo Sedm slíbit další velká království v cizí zemi. 

Toho se Hugor nedočkal. Trochu dál se dostal až andalský král Qarlon Veliký. Ten se toužil stát králem všech Andalů a neměl k tomu daleko. Ještě před ním vyrazili někteří Andalové na Lorathské ostrovy u severního pobřeží kde opět zmasakrovali poslední Zarostlé lidi, kteří tam zbývali po úpadku jejich vlastní civilizace. Sice se stejně jako oni vyhýbali pradávným bludištím zbudovaným na některých ostrovech ještě staršími národy, ovšem nezastavilo je to v rozšiřování sféry jejich vlivu. Na ostrovech založili další andalská království. Každý z ostrovů byl jedním samostatným a největší z nich, Lorath, se rozdělil rovnou mezi čtyři krále. Jen se nedá mluvit o nějaké podřízenosti jejich domovině na kontinentu, dalších tisíc let totiž bojovali mezi sebou i s příbuznými v Andalosu. 

Qarlon však Lorathské ostrovy sjednotil a přidal je do své velké andalské říše. Postavil si velkou dřevěnou pevnost na Lorassyonu uprostřed tamějšího bludiště, ozdobil ji hlavami nepřátel... a zamířil dál. Nestačily mu ostrovy. Nestačil mu ani Andalos. Dvacet let dobýval jedno malé království za druhým, ať patřilo komukoli. Ovládl území až k laguně, kde dnes stojí Braavos, vody Horní Rhoyne a zatoužil i po Norvosu, tehdy mladé valyrijské kolonii. 

Vyrazil proti městu s velkou armádou, jenže Norovs zavolal na pomoc Valyrii. A když Qarlon město obklíčil, podle spisu Ohně Državy dorazili dračí lordi se stovkou draků. Spálili Qarlona, armádu a obrátili se i proti Lorathu, kde vyhladili vše živé. Dodnes se tomuto krutému zásahu říká Očista Lorathu. 

Nevytáhli ale proti Andalosu. Andalové Qarlonovou smrtí nekončili, jeho království na kontinentu existovalo dál, i když pochopitelně menší. Naopak měli mírové kontakty i se svým okolím, jejich vliv, byť ne říše, prý mohl během tisíců let jejich vlády nad Andalosem dosáhnout na většinu západního pobřeží Essosu. Až se rozhodli pro velmi radikální krok, emigrovat přes moře. 

Nejoddanější z Andalů stále věřili, že jim podle Sedmi náleží království v cizí zemi, a tak ho vyrazili přes Úzké moře dobýt. Což je verze andalského náboženství. Verze mistrů a historiků je, že ač očista Lorathu neznamenala konec Andalů, Svobodné valyrijské državy je svou rozpínavostí přece jen začaly ohrožovat. Valyrijci založili město Myr na místě původního opevněného andalského města, mnoho Andalů uzavíralo sňatky s valyrijskými kolonisty a přejímalo jejich kulturu, valyrijské výspy se začínaly objevovat na všech stranách. K tomu samozřejmě draci.

A nejspíš to byly oba vlivy dohromady, protože se nedá popřít ani to, že při invazi do Západozemí Andalové skutečně stavěli do čela mnoho fanatiků a tvrdě a krvavě protlačovali své náboženství. Jen není historie za jedno, kdy se tak mělo stát. Podle knihy Pravá historie před čtyřmi tisíci lety, podle některých mistrů „pouze“ před dvěma, Andalové ve svých tradicích mluví o šesti. Což by skutečně zpochybňovalo vliv Valyrie, většina datuje její rozmach až do doby před zhruba pěti tisíci lety. Jednoznačný je jen pohled na jejich úspěch.  V Západozemí si s výjimkou Severu a Železných ostrovů nakonec podmanili, ať mečem nebo sňatkem, všechna tamější království. 

Essoský Andalos pak zůstal z větší části opuštěný. Neodešli úplně všichni Andalové. Nějakou dobu trvalo, než se přes moře přesunula byť jen většina z nich. Proto třeba král Theon Stark mohl poté, co odrazil útok Andalů na pobřeží Severu, vyplenit na oplátku pobřeží Andalosu. Ale i tak už nezbyli žádní původní obyvatelé, žádné essoské království a vlastně žádný essoský rodák, který by si říkal Andal. 

Víceméně opuštěný Andalos nejprve ovládla Valyrie a nastěhovaly se tam skupiny migrující z jiných regionů. Naprostá menšina zůstavších Andalů byla pravděpodobně poražena nebo vstřebána Valyrií, smísila se s obyvateli jejích kolonií (vznikl tam třeba právě Pentos, ještě dnes jsou Pentosané docela podobní Andalům), a jejich původní území bylo rozděleno. A když Valyrie podlehla zkáze, většinu Andalosu ovládlo nově svobodné město Pentos, které v Planinách začalo provozovat zemědělství, Horní Rhoyne začal spravovat Norvos, z pobřeží Andalosu se stalo Braavoské pobřeží. A místa, o která nikdo příliš nestojí, jako třeba Sametové kopce, jsou zase věrným útočištěm zbojníků.