Historie Dothrackého moře

Na začátku se essoskému regionu známému dnes jako Dothracké moře říkalo Traviny. Sestával především z úrodných plání, říčních údolí a stepí. Jeho dávná historie je však ztracená, protože travnatá království v něm povstávala a padala ještě před vynálezem (minimálně dochovaného) písma. Přežívají jenom legendy o tom, jak Traviny měly být rodištěm civilizací.

Legendární říše

Nejstarší místní legendární říší je Říše rybářských královen. Jejich území se prý roztahovalo po zemích kolem Stříbrného moře, velkého vnitrozemského moře zhruba uprostřed dnešního Dothrackého moře, z něhož už zbývají jen tři velká jezera. Měla to být jedna z prvních civilizací, alespoň je to jedna z nejstarších i co se legendárních týče, a vzkvétala.

Nejen, že jí patřilo velice úrodné, k životu příjemné území, ale měly tam vládnout moudré, dobrotivé a u bohů oblíbené Rybářské královny z plovoucího paláce. K nim prý přicházeli králové, lordi a mudrci pro rady. Není známo, proč měla tato říše zaniknout, ale poslední Rybářská královna prý porodila Huzhora Amai, předka Vysokých lidí – Sarnorů a legendárního zakladatele království Sarnoru.

Ještě před Sarnory se však Travinami měly prohánět i další národy a jiní tvorové. Kdysi dávno tam například mělo existovat město Lyber, kde probíhala nekonečná válka mezi akolyty Pavoučí bohyně a Hadího boha. Nebo tam na úsvitu věků údajně žili kentauři. Ačkoli podle arcimistra Hagedorna a nejen jeho to byli válečníci na koních, které jako kentaury popsali kmeny, jež do té doby nikoho na koni neviděli. Tito „kentauři“ by přitom mohli být předky Dothraků, protože ti v neznámé, avšak už dávné době měli překročit pohoří Kosti, tedy z Dálného východu do území současného Dothrackého moře, a nějakou dobu žít na západním úpatí Kostí, možná už tehdy založit město Vaes Dothrak.

Mnozí také do Travin řadí národ Zarostlých lidí. Ti sice podle některých příběhů žili i dál na západě, ale měli obývat i Traviny. A možná byli příbuzní Ibbeňanů nebo rovnou jejich předky. Jenže se všemi sousedy rádi vedli krvavé bitvy a nakonec jejich civilizace zanikla. Na lesnatém severním pobřeží tam už tehdy mohli žít i Ifequevron, jinak též lesní lidé, záhadná rasa malých, nesmělých, mírumilovných bytostí možná příbuzných se západozemskými dětmi lesa. Jméno znamenající ti, kteří chodí lesy, jim ale dali až Dothrakové. 

zdroj

K domnělým obyvatelům Travin mohou patřit i První lidé. Ti podle některých mistrů vzešli z tohoto regionu, než se vydali na dlouhou cestu na západ přes Paži Dorne do Západozemí. A jižně od Stříbrného moře prý dokonce žili Andalové. Ti by se pak také vydali na západ, do Andalosu mezi současnými městy Braavos, Pentos a Norvos, kde si na docela dlouhou dobu založili mocné expandující království, než také odešli do Západozemí. Ovšem podle některých Andalové přišli z poloostrova Sekyra nedaleko Andalosu. Navíc tyto teorie nepředkládají žádný důvod, proč by z tak úrodného místa odcházeli tak daleko, stejně jako nepředkládají důvod vymizení údajných kentaurů, zániku Lyberu či dokonalého plovoucího paláce.

Království Travin

První historicky doloženou říší Travin bylo království Sarnoru. To údajně založil Huzhor Amai zvaný Úžasný, jenž se oženil s dcerami nejmocnějších vládců Gippsů, Cymmerů a Zoqorů. To byly další národy z Travin, než je Sarnorové obsadili a asimilovali. Gippsové byli dlouhonozí, nosili povápněné vlasy a používali štíty spletené z proutí. Cymmerové z kopců byli první známí zpracovatelé železa a nejspíš díky nim Sarnorové začali používat železnou zbroj (podle legendy cymmerská žena ukovala tu Huzhorovu). Zoqorové měli hnědou kůži, světlé vlasy a jezdili ve zkosených vozech, které od nich Sarnorové převzali (podle legendy zoqorská žena řídila Huzhorův válečný vůz).

Jestli Huzhor existoval, přitom není jisté. Mohlo by jít jen o podobenství podrobení sousedů Sarnorů. Stejně jako příběh, jak nosil plášť z kůže krále Zarostlých lidí mohl být jen vsuvka připomínající, že Sarnorové se s nimi potýkali.

Nicméně Sarnorové se rychle vydrali na vrchol, založili v centrálních a západních Travinách podél řeky Sarne, jejích přítoků a Stříbrného moře (nebo jezerech po Stříbrném moři podle toho, kdy moře vyschlo) řadu městských států. Zbohatli, proslavili se vzděláním a uměním, obchodovali s Valyrií, Yi Ti, Lengem, Ašají a Ibbenem, dopluli na východní okraj známého světa jako jeden z velmi mála národů.

Samozřejmě také bojovali. Například se Starým impériem Ghisu ze Zálivu otrokářů. Dokonce se zapletli i do osudových válek mezi Starým impériem a Valyrií asi před 5000 lety. Ve druhé a třetí ghiskarské válce se spojili s Valyrií, ve čtvrté stáli sarnorští králové jednotlivých sarnorských měst na obou stranách. A protože nešlo o jejich území, pouze počítali ekonomické zisky a ztráty. Nikdy však nebojovali s Valyrií. Byť ta v páté ghiskarské válce převálcovala Ghiskarce, nevtrhla na sever do Travin. Měla dost starostí s už získaným územím a vnitřní politikou a Sarnory preferovala jako obchodního partnera a užitečnou nárazovou zónu. Jelikož z úpatí Kostí a východních Travin u nich občas vyjely bandy Dothraků a Sarnorové si s nimi zatím dokázali dobře poradit.

Přímým severním sousedem Sarnorů se pak stalo království Omber na poloostrovu Omber, který na kontinentu obklopovalo království Sarnoru ze všech stran. Nedochovaly se informace, kdy a jak vzniklo, ani jak fungovalo v sevření jediného souseda, ani nikdy nebylo příliš významné. Nicméně jde o další doloženou říši Travin.

V jihovýchodních Travinách zase žila stará civilizace Qaathů, s níž měli Sarnorové časté střety. Přičemž Qaathové častěji prohrávali než vyhrávali a Sarnorové je zatlačovali stále dál na jih, mimo Traviny, za Záliv otrokářů, až před nimi Qaathové utekli až k pobřeží Letního moře. Což by byla jejich jediná šance na přežití, pokud by se jim do cesty nepostavila sama příroda. Už v době těchto potyček a zakládání nových qaathských kolonií oblast vysychala a pustla a nakonec tak Qaathům zbyly jen oázy v rozšiřující se nelítostné Rudé pustině.

Je těžké tyto války datovat, ale mohlo to být zhruba v Období sucha, kdy se podle některých učenců z mnoha území stala poušť. Připisují to nepravidelnému střídání jara, léta, podzimu a zimy po dlouhých letech, tehdy se prý mělo velké množství vody z oceánu postupně zachytit v ledu, mořská hladina měla klesnout a spousta zemí přijít o závlahu. Nejvíce se toto sucho projevilo na druhé straně Kostí, kde vyschla obrovská úrodná oblast a stalo se z ní Velké moře písků, ale pravděpodobně mělo stejnou příčinu i rozšíření Rudé pustiny a možná i vyschnutí Stříbrného moře. 

V blíže nespecifikované době také pobřeží Travin na severu dobyli pod vedením svých Božích králů Ibbeňané z ostrovního státu Ibben. Konkrétně získali území v zalesněném království Ifequevron jižně od jejich ostrova a ocitli se na vrcholu moci, když tam založili bohatou kolonii Ibbiš, z níž vybudovali prosperující přístav. Někteří tvrdí, že kvůli tomu povraždili Ifequevron, podle jiných ale Ifequevron jen utekli a stáhli se do hlubších lesů. Také tehdy válčili se Sarnory o ústí řeky Sarne, zejména se sarnorskými městy Saath a Sarys, ačkoli byli zároveň důležitým obchodním partnerem Sarnoru.

Dothrakové, jediní dnešní dobře známí obyvatelé centrálního Essosu, tedy tehdy vůbec nebyli žádnou mocí. Soustředili se hlavně na úpatí Kostí, kde nejspíš v omezené míře provozovali svůj nomádský způsob života, nedaleko nich měli své město Vaes Dothrak a občas odtamtud vyrazili obtěžovat největší říše Travin, hlavně Sarnory, a hraniční území Valyrie. Ale neznamenali závažný problém. Vždycky si s nimi rychle poradili a dokud velké části Essosu vládli draci, ani se neodvažovali přitahovat velkou pozornost. Jejich útoky i cíle bývaly spíš menší a pro Traviny spíše otravné než zásadní.

Dokud Valyrie nezmizela z map při děsivé zkáze. Po ní následovalo století bojů zvané století krve. Zkáza Valyrie zanechala mocenské vakuum ve velké části Essosu. Její největší kolonie se osamostatnily, staly se Svobodnými městy a jedno z nich, Volantis, se rozhodlo postavit do čela padlého impéria a dobýt ta ostatní, tudíž západní Essos měl dost svých starostí. Zatímco v Travinách přišla jejich vlastní zkáza.

Pole vran

Když už se nemuseli bát Valyrie a jejích draků, vyjeli Dothrakové v plné síle. Khal Mengo na radu své matky Doshi, údajné čarodějné královny, sjednotil všech šedesát khalasarů jako první velký khal. Kdokoli ho odmítl následovat, toho zabil nebo zotročil. Nějakou dobu mu toto shromažďování vlivu zabralo, tudíž až v pokročilém věku se konečně obrátil k západu proti první říši na ráně, království Sarnoru.

Sarnorové byli zvyklí Dothraky ignorovat. Věděli, že do té doby byli jen otravnou nepříjemností. Proto je podcenili. Někteří sarnorští králové se dokonce pokusili Dothraky využít ve vlastních válkách. Nabídli jim zlato, otroky a další dary, aby bojovali proti jejich rivalům. Mengo samozřejmě rád přijímal. Ovšem poté si přivlastnil i země, jež pro krále dobyli, pálil pole, města a farmy bez ohledu na vlastníka, aby je vrátil travinám, protože Dothrakové považují za hříšné řezat zemi pluhy, rýči a sekerami, a když ho nahradil jeho syn Moro, dělal totéž. 

Morův khalasar zničil Sathar, povraždili tam muže, vzal ženy a děti do otroctví (tři čtvrtiny z nich zemřely během pochodu) a Sathar vypálil. Načež začali králové měst Kasath a Gornath neuvěřitelně bojovat o to, který z nich trosky Satharu vydrancuje. Šest let na to Moro srovnal se zemí i Kasath, dokonce s pomocí krále Gornathu, jenž se oženil s jednou z Morových dcer. A dvanáct let na to Mora zabil jeho protivník Horro, napadl Gornath a zlikvidoval i ten. Podle některých záznamů zabil krále Gornathu i jeho dothrackou královnu, podle jiných svého manžela zabila sama, protože pohrdala jeho slabostí, a Horro si ji potom vzal za ženu.

O tři roky později Horra zabil jeho rival a jeho velký khalasar se rozpadl na tucet menších. Noví khalové se pak snažili předčit jeden druhého, takže sarnorská města padala jako mouchy. Při vypálení Salloshe zmizela s jeho knihovnou většina zaznamenané historie Sarnorů. Po něm zmizely i Kyth a Hornoth. Opevněný Mardosh vydržel skoro šest let, ale jeho hladovějící obránci bez možnosti sehnat zásoby nakonec zabili své ženy a děti a vyjeli proti Dothrakům k jisté smrti, protože už nedokázali odolávat déle.

Teprve potom si Sarnorové konečně uvědomili hrozbu vůči jejich holé existenci a spojili se pod posledním z Nejvyšších králů, Mazorem Alexim. Mazor Alexi poskládal armádu z lidu od celé Sarne, takže do Travin mezi Sarnathem a ruinami Kasathu vyrazil se šesti tisíci vozataji, deseti tisíci obrněnými jezdci, deseti tisíci jezdci lehké jízdy včetně žen na křídlech, sto tisíci kopiníky a prakostřelci. Měli nad Dothraky, čtyřmi spolupracujícími khalasary o celkem osmdesáti tisících jezdců, značnou početní převahu.

Když stanuli proti Dothrakům, sarnorské vozy prorazily středem dothracké jízdy, zabily khala Hara a jeho khalasar zahnaly na ústup. Kavalérie poté vjela do průlomu, za ní pospíchali pěšáci. Jenže to byla připravená past. Harův khalasar útěk jen předstíral. Jakmile měl všechny nepřátele za sebou, otočil se, vypustil salvy šípů, khalasary khalů Qana, Zhaka a Losa obklíčily Sarnory z ostatních stran a rozsekaly je. Na místě, jemuž se dnes říká Pole vran, tehdy padlo sto tisíc bojovníků včetně Mazora.

O méně než čtrnáct dní později pak khal Loso vypálil Sarnath a po něm padla i zbývající města. Jako poslední Sarys, který byl ale už z většiny opuštěný, když se k němu dostal khal Zeggo. Z celého království Sarnoru tak zbyly jen rozvaliny. Pouze Saath, na nejzápadnějším konci delty Sarne, kam by se Dothrakové dostávali stěží, dodnes přežívá.

zdroj

Stejný osud potkal valyrijskou kolonii Essarii. Za doby Valyrie měla stejnou samosprávu jako současná Svobodná města, mohla být dalším z nich. Jenže stála zhruba na hranici Valyrie a Sarnoru, kde se k ní dostali nejpozději po pádu Sarnoru Dothrakové. Zničili ji a nazvali Vaes Khadokh, Město mrtvol.

Drak severu

Díky zničení Sarnoru Dothrakům nic nebránilo dostat se až do království Ifequevron, tedy do lesů v severních Travinách. Dothrakové se tam museli setkat s Ifequevron, protože jim dali jméno, ale není vůbec jasné, co se s nimi stalo. Není vyloučeno, že Ifequevron se kdysi ukryli před Ibbeňany dávno před stoletím krve, a tak je přežili navzdory příběhům, jak je Ibbeňané vyvraždili. Proti vyvraždění Ifequevron také hovoří spisky obchodníka a dobrodruha Bryana ze Starého města. Podle něj Ibbeňané, alespoň podle jeho zjištění, skoro lesní lid neviděli. Dothrakové se jich pak prý rovněž stranili, buď kvůli úctě nebo strachu z jejich moci. 

Nejpravděpodobněji se tedy Ifequevron ukrývali v lesích mimo dosah Ibbeňanů ještě relativně nedávno, po zkáze Valyrie, kdy tam právě vtrhli Dothrakové. Jenže nejspíš i před nimi Ifequevron utekli a dnes už k nalezení nejsou. I Dothrakové po nich našli jen záhadné sídliště, jež pojmenovali Vaes Leisi, Město duchů, kde jsou stromy s vyřezanými obrazci a strašidelné jeskyně, a do zdejšího lesa dnes už zrovna často nemíří.

Za lesem se však před téměř dvěma sty lety pustili do Ibbeňanů. Ti tou dobou čelili vnitřním nepokojům, byl svržen jejich poslední Boží král. A neměli dostatečné prostředky k poražení Dothraků. Utkali se v mnoha bitvách. Ibbeňané se nechtěli podrobit ani platit, slavně vyhráli proti khalu Onqovi s ohromným khalasarem, ale ostatní khalové je zatlačovali dál a dál k pobřeží. Khal Scoro vyplenil Ibbiš, Ibbeňané ho znovu postavili, o generaci později ho vypálil khal Rogo, po něm se ho opět pokusili obnovit, a tak to šlo pořád dokola.

Onqův vnuk khal Dhako pak přijel jako další, připravený Ibbiš znovu vyplenit. Jenže obyvatelé věděli o jeho příchodu, uvědomili si marnost odporu a utekli na ostrov Ib. Dhako je považoval za zbabělce. Rozčílilo ho to. Tudíž, podle kroniky Oheň na Travinách od braavoského dobrodruha Terria Erastese pobývajícího mezi Dothaky, město a okolí vypálil, načež mu začali říkat Drak severu. Dothrakové pak místo začali zvát Vaes Aresak, Město zbabělců, a Ibbeňané tím přišli o většinu území na pevnině. Vybudovali tam sice potom městečko Nový Ibbiš, ale už nikdy nedosáhli předešlé slávy. Zejména proto, že po zkáze Travin má Nový Ibbiš jen omezené spojení s Ibem po moři a žádné kontakty po souši, a stále je velmi zranitelný. 

Na druhou stranu litoval i Dhako. O něco později jeho khalasar porazil khal Temmo. Dhaka zajal, jeho ženám i synům usekal ruce, nohy, genitálie a před Dhakovýma očima je upálil. Potom je usekal i Dhakovi, přímo před ním si je opekl, a když byl Dhako takový drak, upálil i jeho.

Vydrancovaný jih

Na druhé straně přišla zkáza Travin i do ghiskarských měst na hranici Travin, Zálivu otrokářů a Rudé pustiny.  Padlo město Ghardaq mezi současným Dothrackým mořem a Lhazarem, nyní trosky jménem Krazaaj Has, Ostré hory. Vaes Efe, Město okovů severně od Skahazadhanu. Vaes Mejhah, Město kurev nedaleko Ghardaqu. Hazdahn Mo severně od Meereenu, bývalé tržiště s otroky. Čehož Dothrakové taky využívali, nahnali tam třeba ženy a děti ze Satharu. Akorát pár let na to ho zničili a překřtili na Vaes Diaf, Město lebek.

S ohledem na malou vzdálenost od těchto ghiskarských měst lze odhadnout, že to bylo patrně ve stejné době, kdy Dothrakové dobyli i Yinishar u pohoří Kosti zhruba u hranice současného Dothrackého moře a Rudé pustiny, kde žili lidé příbuzní Hyrkoonům z druhé strany Kostí. Nyní je známé jen jako Vaes Jini, Město koz. A možná zničili i město Adakhakileki o kus jižněji, jen se neví jistě kdy a proč zaniklo, jen v dothračtině znamená jeho jméno Kanibalové. 

Zkáza Travin pak dokončila i úpadek Qaathů. Dothrakové začali prozkoumávat během století krve nebo po něm i Rudou pustinu a nakonec zničili zbývající qaathská města kromě Qarthu, kam nikdy nedosáhli (Qarthéňané poté postavili další menší obchodní zastávky na pobřeží existující dodnes). Některé zdroje mluví o tom, že kvůli masivním trojitým hradbám, ale spíš ani nedošli k městu kvůli obrovské vzdálenosti, jakou by museli zdolat skrz vyprahlou poušť. 

Další vydrancovaná místa jako Vaes Orvik, Město biče, Vaes Qosar, Město pavouků, původně Qolahn, Vaes Shirosi, Město škorpionů, a další město, jež až o několik století později dostalo jméno Vaes Tolorro, Město kostí, jsou sice stejně jako Qarth v jižní Rudé pustině, ale Qarth stojí rozhodně nejdál, je potřeba k němu překonat největší úsek pouště a cesta tam a zpátky by pro národ závislý na koních znamenala zbytečné ztráty a nejistotu.

Tři tisíce z Qohoru

Zhruba od té doby, tedy po století krve a po naprostém převládnutí Dothraků v regionu, se Travinám říkalo Dothracké moře. Což Dothrakům stále nestačilo. Chtěli expandovat ještě dál na západ a nejbližším cílem byl Qohor. Ten se během století krve po zkáze Valyrie stal jedním ze Svobodných měst, podle Dothraků zralým na nájezd. 

Khal Temmo, známý už tím, jak děsivě se vypořádal s Drakem severu, táhnul s padesátitisícovým (některé zdroje mylně uvádí pětitisícovým) khalsarem, z nějž polovina byli zkušení válečníci, novým Dothrackým mořem ke Qohorskému lesu a vypaloval města a vesnice. Qohorští si tak byli dobře vědomi jeho příchodu. Posílili hradby, zdvojnásobili posádku a najali dvě žoldácké společnosti – Jasné zástavy a Druhé syny. Také poslali delegaci do Zálivu otrokářů, aby koupili tři tisíce Neposkvrněných. Pak Temmo dorazil.

zdroj

Okamžitě se začalo bojovat. První den vítězili Dothrakové. Qohorští je sice připravili o pět tisíc mužů, jenže Druzí synové a Jasné zástavy utekli. Dothrakové se vrátili načerpat síly do svého tábora a oslavovat, jelikož další den měli zjevně snadno vyplenit město. Večer však dorazili Neposkvrnění a už za úsvitu se postavili do formace před hradbami. Podle Joraha Mormonta, který se pohyboval mezi nejrůznějšími společnostmi Essosu, mohli Dothrakové Neposkvrněné porazit, kdyby využili své početní převahy a vymysleli lepší strategii. Jenže oni rozpoutali přímý čelní nájezd a pokusili se je prostě přejet. Dle jejich přesvědčení se pěšák nemůže Dothrakům rovnat.

Neposkvrnění ale odrazili hned osmnáct nájezdů a tři útoky lučištníků. Připravili Dothraky o dvanáct tisíc bojovníků, zabili i Temma, jeho syny a pokrevní jezdce, a stále jich šest set zbývalo a nevzdávalo se. Nový khal tak čtyři dny po příchodu Dothraků k městu přivedl zbývající khalasar v procesí do města, kde si každý z jeho mužů uřízl cop na znamení porážky a hodil ho Neposkvrněným k nohám. Od té doby Neposkvrnění tradičně město stráží (svou výzbroj tam doplňují copem z lidských vlasů připevněným na oštěp) a Dothrakové k nim získali značný respekt.

Status quo

Porážka u Qohoru v podstatě nečekaně zastavila dothrackou expanzi. Na jihu už je čekala jen poušť, na severu moře, na východě hory a dál na západ Svobodná města, s nimiž Dothrakové uzavřeli nikdy neformalizovanou dohodu. Dost možná se zpočátku báli, že by si i ostatní města mohla snadno najmout Neposkvrněné, a ztratili tak momentum. A pak se začal praktikovat jednoduchý zvyk. Dothrakové dodnes jezdí až ke Svobodným městům, dokonce i k těm pobřežním jako je Pentos. Ovšem tam jim dávají drahé dary, aby je nechali na pokoji, neplenili jejich okolí a prošli kolem v míru. A Dothrakům se takový přístup rozhodně vyplácí. 

Zatímco z ostatních civilizací z Travin zbylo jen velmi málo. Stále existuje království Omber, velice málo významné a víceméně zavázané Dothrakům. Sarnorské město Saath, závislé na obchodu s Ibbenem a Svobodným městem Lorath. To, pravděpodobně po pádu Sarnoru, vybudovalo ještě malou dřevařskou a těžařskou kolonii Moroš v deltě Sarne. K tomu ibbenský Nový Ibbiš, malá kolonie obehnaná dřevěnou palisádou. Ty nemají žádné vztahy k Dothrackému moři, jen přes oceán se svými zeměmi. Zbytek ovládli Dothrakové, kteří stále vyráží rabovat do sousedního Lhazaru, vybírají tribut od Omberu, dary, resp. výkupné od Svobodných měst a v Zálivu otrokářů se velice vysokou měrou podílí na obchodu s otroky.

zdroj

Změn tyto zhruba tři sta let fungující pořádky došly jen v seriálu, když zasáhla Daenerys Targaryen. Po smrti khala Droga se totiž jako jeho manželka měla odebrat podle zvyků Dothraků do Vaes Dothrak. Místo toho se rozhodla dobýt Záliv otrokářů a skoncovat s otroctvím. Až v šesté řadě se ocitla po odletu z Meereenu na drakovi Drogonovi sama opět v Dothrackém moři, kde ji našli Dothrakové a jako bývalou khaleesi ji přece jen odvezli do Vaes Dothrak. Daenerys se ale nehodlala smířit se svým předurčeným osudem, upálila přítomné khaly a podmanila si všechny ostatní Dothraky, údajně jich mělo být sto tisíc. 

Poté je přiměla, aby s ní a zbytkem její armády překročili moře do Západozemí, kde jí pomáhali v dobývání Železného trůnu, v boji proti Jiným (bílým chodcům), kde jich ohromné množství padlo (podle vyjádření autorů měli zemřít všichni, nicméně v dalších dílech se objevilo dalších údajných padesát tisíc) a nakonec při dobývání Králova přístaviště. Co se s nimi stalo po její smrti těsně po zničení Rudé bašty, už nebylo prozrazeno, stejně jako kolik jich zbylo v Dothrackém moři a jaký dopad to mělo na jejich život.