Valyrijci z Valyrijského poloostrova měli být na začátku obyčejný, skromný ovčácký národ. Jenže v době o něco málo delší než 5000 let před dobytím Západozemí najednou začali růst, sílit a od základu se měnit. To totiž údajně u sopečného pásma Čtrnáct ohňů na jihu poloostrova objevili dračí doupata a našli způsob, jak k sobě připoutat draky. Tedy to tvrdí Valyrijci, jelikož o původu draků existuje více verzí.
V Nepřirozené historii septon Barth shrnul několik z nich. Kromě té valyrijské zapsal příběh z Qarthu, že draci pochází z druhého měsíce, který se příliš přiblížil ke slunci, prasknul a stovka - nebo rovnou milion draků vyletělo ven. Nebo ze Stínozemí za Ašají, kde měli neznámí lidé draky zkrotit jako první, přivést je do Valyrie a naučit Valyrijce své umění. Také uvažoval, že Valyrijci mohli draky sami vytvořit krvavou magií a pokusy s wyverny a ohnivými červy. A nebo mohlo jít o velmi rozšířený druh, který byl původně všude po světě, ale dost možná už pomalu mizel, když ho objevili Valyrijci. Protože podle prastarých dračích kostí nalezených na místech, kam se Valyrie nikdy nedostala, se dračí populace ani zdaleka nesoustředila jen na jih a jihovýchod Essosu.
Každopádně jsou Valyrijci prvními a jedinými doloženými lidmi, kteří se naučili draky využívat. Naučili se jim přikazovat, létat na nich, rozrostla se mezi nimi magie, která sílí a slábne spolu s existencí draků. Začali tak praktikovat krvavou magii a další temná umění, vrtali v zemi, aby odhalili její tajemství, a splétali zvířata a lidi do obludných, nepřirozených chimér. Tak postupně ovládli celý poloostrov a Země dlouhého léta za ním.
Nakonec se mezi nimi etablovalo čtyřicet rodin dračích lordů. Sice patrně od začátku platilo, že o vládě rozhodovali všichni svobodní vlastníci původy a v některých dobách si do čela volili dočasného archona, nicméně reálnou moc měli právě tito páni draků. Targaryeni byli jedni z nich, jen ne zrovna nejvlivnější. Ať už ale největší nebo nejmenší, všichni byli hašteřiví, hladoví po překonání jejich rivalů a po větší moci. A tak se jejich zraky stočily na východ.
Ghiskarské války
Jakmile Valyrijci ovládli draky a začali s překotným rozvojem, zachtělo se draků i Ghiskarcům. Pro zisk i pro ochranu. Byli to blízcí sousedé, Valyrijský poloostrov od tehdejšího Starého impéria Ghisu odděloval jen Záliv žalu a Záliv otrokářů. Staré impérium Ghisu přitom bylo první velkou, vyspělou písemně doloženou civilizací známého světa, podle jejich psaných záznamů existovali ještě dávno před Dlouhou nocí, tedy více než 8 tisíci lety (ačkoli ústní příběhy mluví ještě o říši Rybářských královen, Velkém císařství Úsvitu a Ašaji). Až dlouho po nich vystrčila růžky Valyrie.
Ghiskarci tak byli zvyklí na prominentní postavení. Zatímco stavěli pyramidy v Ghiskaru, kolem Zálivu otrokářů a přes Záliv žalu, Valyrijci se ještě starali o svá stáda. Takže když najednou sehnali draky a chtěli sami expandovat, Ghiskarci si to nechtěli nechat líbit. Mezi dvěma velkými mocnostmi jižního Essosu se odehrálo pět velkých válek.
Tento konflikt se nicméně uzavřel na samém počátku zaznamenávané historie, a tak je spíš předmětem legend. Jistě se stal, jen těžko říct, jak a kdo ho započal. Mnoho kronik přibylo dodatečně, značně se projevila zaujatost vítězů – kteří si navíc vzájemně protiřečí, každá dračí rodina chtěla své předky učinit důležitějšími. A s ohledem na likvidaci impéria neexistují věrohodné záznamy od poražených. Mistři z Citadely se velmi snažili očistit historická fakta, ale ani oni se neodvažují tvrdit, že znají úplnou pravdu.
 |
| zdroj |
První ghiskarská válka se musela odehrát někdy po rozkvětu Valyrie, tedy nejdříve 5000 let před dobytím Západozemí. A Valyrijci v ní zvítězili. Do druhé ghiskarské války se na stranu Valyrie přidal i její severní soused, království Sarnoru, konfederace několika městských států. Ti s Valyrií udržovali obchodní styky a v této válce spatřovali možné ekonomické zisky. Jichž došli, když Valyrie opět vyhrála.
Ve třetí ghiskarské válce se k Valyrii zase přidali Sarnorové a konflikt se rozlil i do ghiskarských kolonií na Baziliščích ostrovech u Sothoryosu – Ghiskarci měli kolonii Gorgai na Ostrově slz, a to asi dvě až čtyři století. Tu nyní dobyli Valyrijci. Přetvořili ji na Gogossos, trestaneckou kolonii pro nejhorší zločince s novými metodami mučení a krvavou magií, s brutálním týráním otroků včetně údajného nucení otrokyň k plození pololidských dětí se zvířaty.
Ve čtvrté ghiskarské válce se opět účastnili Sarnorové. Tentokrát nestáli jen za Valyrií, objevili se na obou stranách, protože králové sarnorských měst nikdy nebyli jednotní. A opět se bojovalo v koloniích, tentokrát na Sothoryosu. Tam Valyrie dobyla ghiskarské město Zamettar, jediný přístav na pobřeží Sothoryosu ve velké deltě řeky Zamyos. K tomu, pravděpodobně v této válečné a meziválečné době, se Valyrie pokusila založit i několik kolonií na Ještěřím mysu Sothoryosu. Vztyčila minimálně dvě městečka, ovšem žádné nevydrželo víc než generaci. První zničili Pruhovaní lidé, původní obyvatelé Sothoryosu. Valyrijci ho opravili, jenže přišli o druhé kvůli moru. A když se chopili Zamettaru, úplně opustili první, takže nakonec byly Zamettar a Gogossos jejich jediným pořádným osídlením.
A poslední pátá ghiskarská válka se odehrála zhruba kolem roku 4700 před dobytím Západozemí. I tu Valyrie vyhrála. Absolutně. Dračí lordi rozdrtili ghiskarské legie, spálili Ghis, hlavní město impéria, srovnali se zemí pyramidy, chrámy, domy, i prastaré městské hradby. Posypali pole solí, vápnem a sutí, aby se na nich nedalo nic pěstovat. Zabili ohromné množství Ghiskarců a ohromné množství jich zotročili, přičemž v těchto válkách se údajně měli rozhodnout také převzít otrokářský systém. A Ghiskar a Záliv otrokářů zůstal pod jejich kontrolou. Města Astapor, Yunkai a Meereen, původní ghiskarské kolonie v Zálivu otrokářů, a některá nevýznamná osídlení kolem používali jako centrum obchodu s otroky. Zbytek víceméně nechali ležet v troskách.
Valyrie na západě
Po totálním vítězství Valyrie na východě se někteří báli, že se zaměří na další území. Hlavně na sever, na království Sarnoru. Tak se nestalo. Valyrijští páni a dračí lordi měli na nějaký čas víc než dost nových zdrojů, dost nové práce a dost konfliktů mezi sebou, aby se zase stáhli do svých domovů. Rozdělovali válečné zisky, rozvinuli otrokářství i obchod s dalšími říšemi a bohatli. Minimálně jedna valyrijská šlechtična i s drakem se například provdala za čtvrtého Žlutého císaře Yi Ti Chai Duqa (zjevně to nepřineslo valyrijský vliv v Yi Ti a dynastie žlutých císařů vymřela už před tisíci lety). Masivně také rozjeli především těžařský průmysl díky velkému přílivu otroků, které najednou mohli posílat do dolů, kam by se žádný svobodný Valyrijec poslat nenechal. A díky námořnictví, když nyní měli přístup k dříve ghiskarským zámořským koloniím a zanedbatelnou konkurenci na Letním moři. Takže mohli plenit i všechny získané i samostatné ostrovy.
 |
| zdroj |
S každým krokem, s každou vnitřní opozicí, s každým problémem, s každým novým městem musela rostoucí Valyrie přijímat spoustu nových opatření a zavádět spoustu struktur. Tak se do dalšího dobývání vůbec nehrnula. Od porážky Starého impéria Ghisu to bylo asi čtyři tisíce let, než vtrhla na západ i silou. Do té doby vystrkovala růžky jen postupnou kolonizací.
První skutečnou vlastní kolonii, která nebyla jen širším okolím, kde by Valyrie vládla přímo prostřednictvím svých úředníků, založili na tehdejších západních hranicích říše na jejich ochranu. Byl to Volantis.
První století jeho existence nešlo o víc než posádku střežící černé hraniční zdi. Ovšem za nimi byla masivní řeka Rhoyne a prosperující rhoynský národ. Dračí lordi a válečníci možná nechtěli vytáhnout do dalších bojů a měli jiné zájmy, jenže bohatí Valyrijci měli jako svůj zájem zisk. Začali proto tuto vojenskou výspu používat k obchodu na Rhoyne.
To štědří Rhoynové přijímali velmi pozitivně. Kolem rychle vyrostlo mnoho domů, někteří Valyrijci tam přesouvali svůj majetek i bydliště, z vojenského tábora se stalo město. A aby nemuseli všechny městské záležitosti projednávat skrze centrum na poloostrově, jako „První dcera“ si zaplatili právo mít samosprávu. Do čela si zvolili tři triarchy, triarcha Vhalaso časem nechal postavit most spojující osídlení na obou březích řeky, město začalo velmi prosperovat a zprostředkovávat obchody mezi Valyrií a Rhoyny.
Pořadí vzniku dalších budoucích Svobodných měst, tedy dalších „dcer Valyrie“, kolonií s vlastní správou, je prakticky neznámé. Stalo se tak někdy v onom čtyřtisíciletém období (značně relativně) mírové expanze podél essoského pobřeží. Jejich vznik lze rozdělit jen podle toho, jestli je založili nebo převzali Valyrijci při hledání větších svobod a nebo za účelem dalších zisků. Stejně jako zbytek Valyrie byla i tato města samozřejmě otrokářská, tedy pozdější označení Svobodná vychází z jejich statusu po zkáze Valyrie, jen tam pro jejich různá zaměření preferovali i různé typy otroků.
Zisk nepochybně hrál prim při vzniku Pentosu, Myru, Lysu a Tyroše. Pobřežní Pentos založili na území tehdejšího Andalosu obchodníci, námořníci a zemědělci kvůli obchodu a farmaření na tamějších úrodných Planinách. Někteří, třeba Gessio Haratis dle jeho knihy Před draky, dokonce mají za to, že to původně bylo andalské město, kam se Valyrijci začali stěhovat a nakonec tam převládli. V každém případě tam Valyrijci udržovali úzké styky s Andaly, obchodní, přátelské i rodinné, rychle se smísili a v Pentosu se nikdy úplně nekladl důraz na čistotu valyrijské krve.
A nakonec nad městem získali kontrolu. Začalo se považovat za valyrijské, místní přísahali Valyrii věrnost, a aby mohli dál fungovat relativně samostatně, platili Valyrii za právo samosprávy. Postupem času k tomu ještě město rozšířilo svůj vliv nad většinou tehdejšího Andalosu od Sametových kopců a Malé Rhoyne až po pobřeží Úzkého moře, a když Andalové z Andalosu odešli, ať už kvůli náboženskému vnuknutí o zemi zaslíbené nebo kvůli čím dál většímu tlaku Valyrie z dalších stran (záleží na tom, před jakou dobou doopravdy Andalové migrovali), získalo město spolehlivou pozici.
Myr na pobřeží Myrthského moře na tom byl stejně. Existují určité důkazy, že na úsvitu věků oblast, kde stojí, obývali neznámí lidé, potom tam opevnění postavili Andalové a valyrijští obchodníci, kterým se jeho pozice velmi zamlouvala, ho od nich dobyli. Pak ho formálně zavázali Valyrii a zaplatili si za právo rozhodovat o něm sami.
Milovaný Lys nebo také Navoněnou sestru na souostroví v Letním moři založili bohatí obchodníci a šlechtici. Také tam chtěli především obchodovat, k čemuž si s Valyrií smluvili za poplatky určitou volnost. Ale díky klimatu se velmi úrodné, slunečné místo s hromadou palem a ovoce, obklopené modrozelenými vodami plnými ryb, stalo odpočinkovým resortem pro dračí lordy a specializovalo se na postelové otroky.
I Tyroš založila Valyrie na „zelené louce“, respektive pustém kamenitém ostrově, nejvýchodnějším mezi Essosem a Dorne. Chtěla tam vojenskou základnu, aby mohla kontrolovat námořní trasy přes Kamenoschody a Úzké moře. Noví obyvatelé ale v okolních vodách objevili druh mořských šneků, jejichž výměšky se dají použít pro výrobu barviva. Začali experimentovat s chemií, ve Valyrii se rychle staly neskutečně populární barevné oděvy a barvy na vlasy, během jediné generace se do města nahrnuly tisíce obchodníků, barvíři tam vyvinuli postupy pro výrobu široké škály barev a z Tyroše se stalo prosperující obchodní město, které nemělo problém zaplatit si právo na samosprávu.
Mezi Myrem, Lysem a Tyroší ještě leží docela velký poloostrov zvaný dnes Svárlivé země. Ten byl tehdy velmi úrodný, ideální pro farmaření, a poloha těchto tří měst zajišťovala, že měl Valyrijce ze všech stran. Tedy získali k zemědělským Zemím dlouhého léta další centrum produkce potravin, když si ho přivlastnili.
Qohor, Norvos a Lorath zase vznikly při hledání větších svobod. Tedy relativních. Valyrie prosazovala naprostou náboženskou toleranci. To nevyhovovala některým sektám, které toužily po místě, kde se budou vyznávat jen jejich bohové a jejich pravidla, nebudou je omezovat ostatní božstva. Jejich stoupenci proto z Valyrijského poloostrova odešli a vybudovali tato města.
Qohor byl původně dřevorubecký tábor u Qohorského lesa, kde se usazovali dřevorubci a řezbáři. Až si ho vyhlédli následovníci Černé kozy jako místo, kde by nikdo neomezoval jejich krvavé rituály, jaké prý Černá koza vyžaduje. Valyrie je jen nemohla nechat zcela se od ní odpoutat, tudíž si možnost nastolit svou teokracii vyjednali odváděním daní a přísahami věrnosti.
U Norvosu nikdo neví, kdo město založil. Možná Tvůrci bludišť, Ibbeňané, Zarostlí lidé. Většina se shoduje na Andalech. Dobře zdokumentovanou historii mají až Norvosané, kteří přišli z Valyrie a v původním městě převládli, nebo ho našli víceméně opuštěné a „znovu ho založili“. Byli to Vousatí kněží v touze po místě pro jejich „pravou víru“. Která to je, se neví. Podrobnosti smí znát jen Norvosané. Jsou poměrně striktní, nepodporují bezduchou zábavu, milostné hrátky, světské radosti, důraz kladou na vojenskou sílu, jako vojáky posvátné stráže rekrutují už malé děti. Tedy i jim připadala Valyrie příliš „zpustlá“.
Jak se ale do Norvosu pomalu přesouvali další obyvatelé Valyrie, nemohl zůstat nezávislý. Místo toho se stal valyrijskou kolonií, platil jí daně a přísahal jí věrnost výměnou za možnost církevní samosprávy. Což se jim i vyplatilo, když se v jejich sousedství, tehdy ještě království Andalosu, rozhodl Qarlon Veliký stát králem všech Andalů a expandovat. Měli tak možnost žádat o pomoc Valyrii a ta povstala na obranu Norvosu.
Qarlon sjednotil nedaleké Lorathské ostrovy, dvacet let dobýval další malá království, až mu pohled padl na Norvos. Vydal se na pochod, Norvos se před ním opevnil, uzavřel říční cesty a zavolal na pomoc svou „matku“. Když pak Qarlon město obléhal, dorazili dračí lordi, podle spisu Ohně Državy od historika Galendra zahalila oblohu celá stovka draků, Qarlona s armádou spálili na uhel a obrátili se proti Lorathu, který během Očisty Lorathu zcela zničili – prý nezůstali žádní přeživší.
A Lorath v Chvějivém moři tak byl další. Než vůbec dostal své jméno, obývali ho Tvůrci bludišť, Zarostlí lidé, po nich Andalové a osudové Qarlonovo království. Po jeho likvidaci zůstaly Lorathské ostrovy neobydlené. Až roku 1436 před dobytím Západozemí, tedy 1322 před zkázou Valyrie, přestala vyhovovat vyznavačům Slepého boha Boashe náboženská volnost a raději založili velký chrám na hlavním Lorathském ostrově v dávných bludištích (patrně po Tvůrcích bludišť). Ty celkově předělali na vlastní města, chrámy a hrobky. Na rozdíl od jiných měst ovšem svému sídlu nejprve neříkali Dcera Valyrie.
Vyznavači Boashe totiž měli úplně jiné životní přesvědčení neslučitelné s bohatou Valyrií. Nejedli maso, nepili víno, chodili bosi, odívali se do žíněných košil a usní, věřili, že všechen život je posvátný a věčný, všechno je rovnocenné boží stvoření – muži, ženy, lordi, poddaní, bohatí, chutí, otroci, páni, dokonce i lidé a zvířata jsou jedno a totéž. Jejich doktrína zahrnovala naprosté zříkání se tělesnosti. Vzdávali se svého já. V Lorathu proto otroctví a honba za ziskem, tak zásadní pro Valyrii, nefungovaly.
Po pětasedmdesát let se kněžím Boashe dařilo takto vládnout. Právě díky přesvědčení o rovnosti tam přicházelo čím dál víc lidí a budovali tam vesnice. Nejprve byli podřízeni církvi, ale po čase počty nově příchozích převýšily věřící. Tři rybářské vesnice na západě největšího ostrova se rozrostly, spojily v městečko, následně v město (budoucí Lorath). O původní náboženství výrazně opadl zájem. I kněží poněkud zesvětštili a polevili. Nakonec nižší třídy rozpoutaly rebelii. Zmasakrovali akolyty Slepého boha kromě několika, kteří utekli na vedlejší ostrov Lorassyon, kde během následujícího století vymřeli a s nimi i kult Boashe. Na ostrově opět převládli Valyrijci.
Lorath se tak stal kolonií zavázanou a odvádějící daně Valyrii za to, že ho nechá víceméně na pokoji. Což vyšlo, ostrovy zůstaly docela izolované. Nicméně i tak se změnil tamější systém, objevilo se mnoho valyrijských zvyků (lze předpokládat, že už nebyl tak bezpečným útočištěm pro uprchlíky před otroctvím) a Lorathským ostrovům začali vládnout tři princové volení na doživotí.
A za Malovanými horami, na západní hranici království Sarnoru a nynějšího Dothrackého moře, vyrostla Essaria. Rovněž získala smlouvu, podle níž si mohla sama rozhodovat o místních záležitostech, a prosperovala hlavně díky obchodu s královstvím Sarnoru. Jen se nedochovaly žádné záznamy o tom, kdo a proč město založil.
Rhoynské války
Valyrie se pomocí jmenovaných velkých měst podél pobřeží zakusovala po několik staletí až tisíciletí do rhoynských území v povodí Rhoyne. U dolního toku začala vznikat další městečka, přes která Valyrijci obchodovali na řece a sváželi dřevo, drahé kameny a další materiál ze severu. Opevněný Selhorys na východním břehu na soutoku Rhoyne a Selhoru. Valysar na západním břehu Rhoyne. Volon Therys s vysokými bílými hradbami u Volantisu. Těm všem tou dobou navíc vládli přímo valyrijští vyslanci a úředníci.
To už začalo s původně přátelskými Rhoyny značné rozpory. Valyrie se nejdřív na severozápad nemohla dostat skrz jejich území, ale prostřednictvím svých kolonií ho obehnala ze všech stran. Vytlačila dokonce Andaly z Andalosu přes Úzké moře do Západozemí, když Andalos byl vedle Rhoyne jediná další západoessoská „říše“. Alespoň podle názoru mistrů, ti příliš nevěří andalským náboženským příběhům o odchodu do bohy zaslíbené země. Zkrátka se k Rhoynům přibližovala čím dál víc a mezi nimi a Valyrijci začaly spory o zdroje a obchod. Objevily se první boje. A nakonec se odehrála zhruba dvě a půl století dlouhá série krvavých válek, o nichž Beldecar sepsal pojednání Zápisky o válkách rhoynských.
Ve skutečnosti to měl být mnohem kratší a jednostrannější konflikt. Rhoynové spíš prohrávali, nebyli schopní se proti Valyrii spojit, neměli jednotnou vládu, každé jejich město bylo nezávislým knížectvím s vlastním princem nebo princeznou. Tyto války pro Rhoyny ani nebyly trvalým středem zájmu, jakmile v určitých obdobích dočasně odezněly a valyrijská města dočasně zeslábla, svou pozornost stočili zpátky ke vzájemným sporům. Jenže Valyrie k nim přistupovala obdobně.
Dračí lordi na Valyrijském poloostrově měli dost starostí s vlastními mocenskými machinacemi, nechtěli plýtvat zdroji na šarvátky na okraji říše. Stejně jako kdysi nechtěli po porážce Starého impéria Ghisu ovládnout celý východní nebo severní Essos. Takže i oni nechávali jednotlivé kolonie a obchodní města, aby si spory s Rhoyny vyřizovaly samy. A tamější úředníci a správci neměli draky, aby Rhoyny odrazili jednou pro vždy. Teprve když se ocitli ve vážném ohrožení, vyslali žádost o pomoc Valyrii, na tu zareagovalo pár dračích lordů, otravné Rhoyny odehnali a vrátili se domů, protože válka je drahá. Ona série válek tak byla spíš sérií jednotlivých výpadů zahájených obchodním a kulturním nárazem.
 |
| zdroj |
První želví válku spustil patrně lov želv, přesněji obřích, pro Rhoyny posvátných želv zvaných starci řeky. Prvním impulsem prý bylo, že lidé z města Volon Therys zabili jednu z želv a lidé z města Sar Mell na opačném břehu Rhoyne začali želvy tvrdě bránit. Tak moc, až proti nim nebrojili už jen Volontherané, ale i další Valyrijci. Neváhali Rhoyny zabíjet, zajímat a zotročovat, Sar Mell vyplenili a vypálili. Akorát Rhoynové tehdy ještě došli vítězství, když jejich vodní kouzelníci po asi měsíci válčení zaplavili polovinu Volon Therys.
Mezi další zaznamenané války pak patří Válka tří princů, Druhá želví válka, Válka rybářů, Solná válka, První válka o koření, Třetí želví válka, Válka na Jezeře dýky, většina stejně tak krátká a brutální. A nakonec Druhá válka o koření.
Na začátku válčil Volantis s rhoynským městem Sarhoy. Jak bylo zvykem, Valyrie mu po jeho žádosti poslala tři dračí lordy, aby Sarhoy zničili. Co však nečekala, byla rhoynská totální mobilizace. Najednou padl valyrijský Selhorys i Valysar. Princ Garin z Chroyane sehnal podporu ve všech zbývajících rhoynských městech, vytáhl se čtvrt milionem vojáků, největší armádou, jakou Essos do té doby viděl, a nepřátele drtil. U Volon Therysu ho nezastavilo ani sto tisíc Valyrijců a stovka válečných slonů. Dokonce tam Valyrii připravil o dva draky a třetího zahnal pomocí vodní magie. Volantisu skoro na dohled. Volanťané se museli stáhnout za městské hradby. A znovu žádali Valyrii o pomoc.
Valyrie si tehdy konečně uvědomila, jaké reálné nebezpečí proti ní stojí. Rozhodla se věnovat konfliktu plnou pozornost. Z poloostrova vylétly tři stovky draků přímo k branám Volantisu, kam dorazil i Garin. A během pár hodin bylo po Garinovi, jeho armádě, blízkém Sar Mell a v podstatě všech rhoynských knížectvích.
Valyrijští vojáci Garina zajali, údajně ho zavřeli do zlaté klece a odvezli do jeho města Chroyane, kde ho nutili se dívat, jak ho srovnávají se zemí, než ho nechali zemřít. O tom, co přesně se tam stalo, se vynořila spousta příběhů, a rozhodně to bylo něco podivného. Prý je Garin proklel a povolal Matku Rhoyne, aby jeho kletbu uvedla v život. Do zničeného Chroyane té noci dorazily masivní záplavy, valyrijští a volantští vojáci se utopili, na trosky dosedla hustá, nepřirozená mlha a mezi přeživšími se rozpoutala epidemie šedého lupu (nemoci, která mění maso na „kámen“ a znamená pomalou smrt ve fyzickém utrpení a ztrátě rozumu). A tak měla vzniknout oblast dnes zvaná Strasti sahající zhruba od rhoynského Jezera dýky po Chroyane.
Říká se také, že od té doby tam duchové padlých Valyrijců zůstávají pod vodou, jejich studený dech povstává z temnot a tvoří mlhy a jejich maso se proměnilo v kámen stejně jako jejich srdce. Někteří dokonce věří, že i Garin povstal z vodního hrobu a stal se Lordem v rubáši, vládcem Strastí rozdávajícím šedý lupus skrze šedý polibek. Podle jiných verzí je Lordem v rubáši někdo, kdo se titulu chopí vždy po smrti předchozího. Také existuje verze, že byl původně sochou a šedá žena z mlhy mu rty jako led věnovala polibek života. Připisovat toto vše přímo Garinovi je ale rozhodně nejoblíbenější, stejně jako tvrdit, že jeho kletba přinesla i pozdější zkázu Valyrie.
Mistři a učenci by s takovými příběhy patrně nesouhlasili, ale je nesporné, že první zdokumentovaný případ šedého lupu se skutečně objevil mezi valyrijskými vojáky rabujícími rhoynská vodní města. A to všechna. Valyrie už nehodlala ušetřit nikoho a riskovat odpor. Rhoynské prince pozabíjela, Rhoyny, kteří nepadli v bojích, odvedla do otroctví. Nemilosrdně postupovala proti jednomu městu za druhým. Vyhnuli se jí jen zbývající obyvatelé Ny Sar u horního toku Rhoyne pod vládou princezny Nymerie (a vedle nich ti, kteří tam zvládli utéct). Ta byla od začátku přesvědčena o marnosti válčení proti Valyrii, stačila ty své lidi, kteří do války nevyjeli, shromáždit a provést je po řece na moře.
Valyrie tím Rhoyne, její povodí a okolí zcela ovládla, nicméně je plně nevyužívala. V ústí si ponechala Volantis a ostatní valyrijská městečka. Ta se po válkách vzpamatovala, přebudovala a začala znovu prosperovat. Ta rhoynská ponechala v troskách. I horní povodí tam, kde se o něj nechtěly Norvos a Qohor starat, v podstatě nechala pustnout. Až na řeku samotnou, protože v tomto regionu vždy byla nejsnazší způsob dopravy a obchodu ze severu na jih.
Opuštění sothoryjských kolonií
Jak už se ukázalo během ghiskarských válek, kolonizovat Sothoryos bylo příliš velké sousto i pro Valyrii. Jejich vlastní kolonie tam zanikly ještě mezi třetí a čtvrtou ghiskarskou válkou, nakonec jim zůstalo jen město Zamettar, které v té čtvrté dobyli od Starého impéria Ghisu. Jak dlouho potom trvala vláda Valyrie nad tímto kouskem severního pobřeží, se nedá zpětně zjistit.
 |
| zdtoj |
Patrně to bylo několik staletí a kupodivu ho Valyrie opustila na vrcholku své moci dávno před zkázou. Což je velice zvláštní, jenomže kvůli zkáze se žádné záznamy o důvodech nedochovaly. Jediný záznam o působení Valyrie na Sothoryosu kromě ghiskarských válek je o Jaenaře Belaerys. Ta vyrazila na svém drakovi Terraxovi na kontinent, našla samé džungle, pouště a hory a po třech letech se vrátila se sdělením, že kontinent je ze severu na jih dlouhý minimálně jako Essos ze západu na východ a že je bez konce. Stejně jako nikdo neví, kde má východní pobřeží Essos.
Pouze podle odhadu musela Valyrie přijít o vládu nad Zamettarem už skoro dva tisíce let před dobytím Západozemí. Protože když princezna Nymeria po ničivých rhoynských válkách utekla se svým lidem před Valyrií na moře, dostala se až k Sothoryosu. Tam po neúspěchu na Baziliščích ostrovech nějakých 600 let před zkázou vstoupila do údajně už tisíc let opuštěného Zamettaru.
Jedinou nápovědou by mohl být možná jen její další osud. Zamettar zabrala, někteří z jejích lidí došli ještě o kus dál na jih do města Yeen (ten buď Valyrie nikdy nedobývala, nebo se o tom neví). Všechny sužovali paraziti, dravci, nemoci, počasí i útoky domorodců, vydrželi tam jen rok, ale v Yeenu to nebylo všechno, co se stalo. Když tam Nymeria poslala člun, zjistila, že všichni její lidé tam přes noc zmizeli. Načež Sothoryos urychleně opustila. Valyrie tedy mohla v Zamettaru čelit stejným problémům i stejným mizením kolonizátorů už před staletími, a tak by bylo pochopitelné, kdyby zvolili stejné řešení jako Nymeria.
Valyrii tak zůstalo jen město Gogossos na Ostrově slz nedaleko pobřeží Sothoryosu, ale k němu se kvůli jeho určení jako brutální, zvrácené trestanecké kolonie většina Valyrijců zrovna hrdě nehlásila.
Valyrie versus Braavos
V době, kterou se krátce budeme zabývat, ovládala Valyrie Sothoryos v takovém rozsahu, v jakém to bylo možné, jižní Essos až k Rudé pustině a v podstatě celý západní Essos. S jednou výjimkou. Maličkou lagunou na severozápadní špičce. Tam se totiž schovávalo ještě jedno město, o němž svět dlouho nevěděl. Braavos.
Braavos založili uprchlí otroci poté, co během plavby z Valyrie do nové kolonie na Sothoryosu rozpoutali krvavou vzpouru, přemohli posádky lodí a otočili se na sever místo na jih, aby se od Valyrie dostali co nejdál. Zakotvili v budoucí Braavoské laguně a založili tam město, jemuž se proto někdy říká Bastardí dcera Valyrie. Stejně jako u ostatních měst v západním Essosu není známo, kdy se tak stalo. Jen to bylo až po Lorathu.
Prvních sto let pak byla existence Braavosu zcela tajná. Každý Braavosan při otázkách na domov lhal, námořníci předkládali falešné mapy. Nic o něm netušila ani Valyrie. Až 111 let od založení města chtěli Braavosané vystoupit z věčných obav a přestat se schovávat před dračím vztekem. Byli velmi různorodou, velmi schopnou společností s velkým potenciálem. Jenže co když by to byla jen pozvánka k útoku?
Tehdejší mořský lord Uthero Zalyne proto vyslal posly Železné banky Braavosu do Valyrie vyjednat základ pro mírovou existenci města. Bankéři tam nabídli finanční vyrovnání potomkům původních pánů uprchlých otroků spočívající v platbě za ukradené lodě a zboží včetně úroků. Nepřicházelo v úvahu zaplatit za lidské bytosti. Valyrie, opět v jejím obvyklém rozpoložení nevyhledávat mezinárodní nákladné spory a války, pokud to není nutné, s tím souhlasila. A tak Uthero rozhlásil do celého světa existenci Braavosu a vyzval všechny k oslavě, která se k výročí pořádá dodnes. Akorát dvě nebo tři další staletí Braavosané odmítali otevřeně prozrazovat lokaci města a trvalo, než u nich byli cizinci plně vítaní.
Obsazení Dračího kamene
Valyrie se kupodivu nikdy zvlášť nezajímala o Západozemí a tamější království. Údajně tam měla akorát obchodovat ještě před příchodem Prvních lidí na místě dnešního Starého města, kde se staré civilizace stýkaly s dětmi lesa. Což historicky nesedí. Pokud měla Valyrie povstat někdy v období před 5000 lety, v Západozemí tou dobou už probíhaly boje mezi Prvními lidmi a Andaly a děti lesa mizely. Buď se tedy jedná o nepravdivé legendy, nebo mistři nedokázali správně odhadnout letopočty. Rozhodně se Západozemím obchodovala potom, za spoustu zlata dovážela své zbraně a další předměty z valyrijské oceli jako do ostatních částí světa.
Ovšem o Západozemí jako takové nejevila zájem. Většina Essosu ho vždy považovala za zaostalé, hrubé, dokonce chudé. Také měl existovat starý text, nyní ztracený, podle nějž valyrijští mágové předpověděli, že zlato z Casterlyovy skály je zničí. Tedy to tvrdí septon Barth, pobočník Jaehaeryse I. Targaryena. Podle arcimistra Perestana mohla Valyrijce během jejich dávných obchodních cest kolem Západozemí potkat nějaká tragédie nebo zásadní obrat a o kontinent ztratili zájem. Nebo třeba jen potřebovali další milénia, než by se rozhoupali k pomalé kolonizaci další části světa.
Z jakéhokoli důvodu se tedy Valyrie zaměřila na Úzké moře až 200 let před zkázou. Rozhodla se využít jeden z ostrovů v Černovodném zálivu u jižního Západozemí jako obchodní a hraniční výspu. Místním lordům se to moc nelíbilo, ale v této oblasti jich vždycky bylo málo, patřili k chudším, zejména ti přímo v zálivu. Valyrijci je snadno přemohli, pojmenovali ostrov Dračí kámen a na úpatí sopky, kterou pojmenovali Dragonmont, postavili pomocí už zapomenutého umění celkem malou pevnost stejného jména jako ostrov.
Celou z černého kamene, věže vytvarovali do podoby draků, na hradby posadili tisícovku chrličů v nejrůznějších děsivých podobách, i interiér stylizovali do dračí podoby. Draci zdobí brány i síně, pochodně drží dračí spáry, pár obrovských křídel kryje kovárnu a zbrojnici, Věž mořského draka má tvar draka hledícího přes moře a oblouky a schodiště v podobě ocasů. A díky sopce jsou tam mnohé „dračí“ stěny teplé na dotek.
 |
| zdroj |
Od té doby byl ostrov vnímán jako součást Valyrie i přesto, že byl u pobřeží Západozemí. Patrně tam sídlila určená valyrijská posádka, a to včetně draků, kteří byli někdy vidět nad Černovodným zálivem. Až do doby 12 let před zkázou. Tehdy měla Daenys Věštkyně, dcera lorda Aenara Targaryena, silný věštecký sen a vizi o zničení Valyrie. Její rodina přitom žila v hlavním městě a nemovitosti měli i v Zemích dlouhého léta, a tak se jich předpověď osobně týkala. Naštěstí ale přesvědčila otce, aby odjeli.
Aenar prodal nemovitosti, se zbytkem, svou rodinou, služebnictvem, otroky a pěti draky vyplul k Dračímu kameni. Ostatní dračí lordi ho kvůli tomu považovali za zbabělce, nicméně jim docela vyhovovala ztráta konkurenta, nejspíš se ani nebránili tomu, aby pro ně trvale Dračí kámen spravoval. A na tom, že ještě před Aenarem odplula i rodina Velaryonů a nejpozději s ním rodina Celtigarů, jim vůbec nezáleželo. Ani jedni draky neměli a jejich obsazení dalších ostrovů, Náplavomarky a Krabího ostrova zvaného Klepeto, rozhodně Valyrii neškodilo.
Zkáza Valyrie
Neví se, co přesně Daenys viděla a jak moc byla její předpověď přesná. Zaznamenala ji prý v knize Znamení a předzvěsti, teď nenávratně ztracené. Jen arcimistr Marwyn údajně objevil tři stránky. Ovšem o dvanáct let později, 102 let před dobytím Západozemí, se její předpověď ukázala pravdivou. Tehdy se prudce převrátily dosavadní světové pořádky. Což není vůbec nadnesené, s výjimkou nejvýchodnějších říší známého světa měla zkáza Valyrie dopad na všechny.
Odehrála se naprostá katastrofa. V pásmu asi 800 km dlouhém vybuchly všechny sopky, tedy celých Čtrnáct ohňů. Vzduch byl plný popele, kouře, ohně a lávy, tak horké, že pozřela i draky. Z rudých mraků pršel obsidián neboli dračí sklo. Jezera vřela, místo vody v nich bublala kyselina. K tomu přišlo nevídané zemětřesení. Ničilo paláce, chrámy, města. Valyrijský poloostrov roztrhalo na řetězec ostrůvků a útesů. Mezi ně se vlilo Kouřící moře, z něhož dodnes stoupají jedovaté výpary. V Zálivu žalu a Zálivu otrokářů na východě Valyrie se zvedla tsunami a zlikvidovala městečka na Ostrově cedrů. Během několika pouhých hodin byl mrtvý každý, kdo se zdržoval na jihu poloostrova, draci, které výbuchy smetly z oblohy, a Valyrie samotná.
 |
| zdroj |
Obecně se věří, že šlo o přírodní katastrofu. Výbuch sopek. Podle některých septonů se Valyrijci prokopali do sedmi pekel a ztrestal je jediný pravý bůh, bůh Sedmi. Kněží R’hllora připisují ohnivé řádění svému bohu. Každé druhé náboženství má za to, že bezbožnou Valyrii srazili jejich bohové. Septon Barth a někteří mistři se domnívají, že valyrijští mágové svazující Čtrnáct ohňů už neměli dostatečně silná kouzla a neudrželi je. Jiní zase viní starou kletbu Garina Velikého. Nebo že dračí lordi ve svých mocenských bojích zavraždili příliš mnoho mágů a nikdo už sopky nekontroloval. Každopádně poloostrov zmizel, centrum celé ohromné říše s ním a v troskách se ocitla i některá města a slavné dračí cesty, které je spojovaly.
Jednak to byla města na Ostrově cedrů, Velos a Ghozai, možná některá další, o kterých není známo, jak moc je Valyrie využívala, protože původně patřil ostrov ke Starému impériu Ghisu. Města zničená přímo na poloostrově a jeho bezprostředním okolí, jsou z velké části rovněž ztracena v historii, protože spolu s nimi zanikly i záznamy o nich. Jsou to minimálně čtyři neznámá na jihu poloostrova, dost pravděpodobně mezi ně patří Rhyos, Aquios Dhaen a Draconys, o nichž nebylo řečeno, kde přesně stála, ale měla zaniknout ve zkáze.
Nejslavnější ze známých pak bylo hlavní město Valyrie, dnes zvané i Stará Valyrie. Nedaleko ní Tyria a na nynějších zbytcích poloostrova spojených s pevninou Oros. Akorát Tyria a Oros buďto měly nějakou přežívající populaci, nebo se tam postupně začali lidé vracet, protože dnes mají být částečně obydlené nějakými neznámými, nepříjemnými lidmi. Svědci mluví o přízračných postavách, někteří o kamenných lidech, nakažených šedým lupem. A potom Bhoraš, ačkoli ani u něj se neví jistě, jestli ho zničila zkáza nebo padlo z jiných důvodů dříve.
Jediné město, které zkázu přežilo a zůstalo svým způsobem a poněkud tragicky valyrijské, je Mantarys. Tamější obyvatelé se po zkáze pravděpodobně začali považovat za poslední pravé Valyrijce, rozhodli se udržet svou pokrevní linii co nejčistší, uzavírali incestní sňatky ještě častěji než předtím ve Valyrii, a tak se mezi nimi zvýšil i výskyt vrozených vad. Proto má děsivou pověst jako izolované město stvůr, oblud, asasínů a travičů.
K tomu zkáza snížila počet dračích lordů téměř na nulu. Na Dračím kameni žili Targaryeni a jejich draci, jenže ti o východ nejevili zájem, zkázu očekávali. Hrstka jich byla v Tyroši, Lysu a Qohoru, ovšem ti nevydrželi dlouho. A jak se usazoval sopečný popel a prach, celý západní a střední Essos se poprvé po dlouhé době volně nadechl… a vydal válečný pokřik.
Století krve
Století po zkáze Valyrie se zve století krve nebo krvavé století po sérií bojů a válek. Velmi rychle se rozhořely, když se každý pokusil využít náhlého mocenského vakua nevídaných rozměrů.
Dračí lordy v Lysu a Tyroši zabili tamější obyvatelé i s jejich draky, protože už se nemuseli bát trestu Valyrie, naopak se rozhodli jejich vlivu zcela zbavit a draků měli plné zuby. V Qohoru se dračí lord Aurion prohlásil císařem Valyrie a rozhodl se dobýt hlavní město zpátky. Sestavil třicetitisícovou armádu z qohorských kolonistů a na drakovi vyrazil na jih, aby ovládl zbytky Držav. Nikdo ho ani jeho armádu už nikdy neviděl.
Poloostrov byl zcela mimo dosah a patrně ještě dlouho bude. Není možné ho obsadit. Není ani radno se k němu vůbec přibližovat. Říká se, že z cesty do trosek Valyrie se nikdo nevrátí a i nejzkušenější válečníci se děsí myšlenky, že by jimi propluli. Však se tam ztratili i mnozí další. Třeba král Tommen II. Lannister, pak i ser Gerion Lannister, když ho vyrazil hledat. Jaehaerys I. Targaryen zase na nějaký čas úplně zakázal jakékoli lodi z Valyrie přistát v Západozemí a jakémukoli Západozemci cestovat do Valyrie. To poté, co se jeho neteř vrátila na drakovi Balerionovi nakažená příšernou nemocí, která jí zevnitř spalovala a její tělo zamořila děsivými, nepřirozenými parazity, přičemž septon Barth se domníval, že ji Balerion odnesl právě do Valyrie, kde se nakazila pozůstatky tamější krvavé magie. Zkrátka centrum Valyrie bylo zcela ztracené.
Osm valyrijských největších, relativně samostatných kolonií Lorath, Norvos, Qohor, Pentos, Tyroš, Myr, Lys a Essaria proto vyhlásily svou nezávislost. Volantis se zase rozhodl, že je jako První dcera i právoplatným dědicem Valyrie, nastoupí na její místo a na troskách Valyrie vybuduje svou říši. Tygři, strana agresivních volantských šlechticů ze staré valyrijské krve, proto požadovala válku s ostatními Svobodnými městy.
Toho se domohli a Volantis dobyl Lys, Myr a jižní povodí Rhoyne včetně říčních městeček Volon Therys, Selhorys, Valysar a Oranžového pobřeží na celé dvě generace. Potom vytáhl na Tyroš. Kromě Lorathu, ležícího příliš daleko a bez prostředků, se proto ostatní města rozhodla tyto ambice zadupat. Pentos přispěl Tyroši na pomoc. Myr a Lys rebelovaly. Qohor a Norvos se spojily a vytáhly proti volantské flotile na Rhoyne. I Braavos se postavil za konec valyrijskému dědictví a poslal stovku válečných lodí na pomoc Lysu. S armádou se dokonce objevil bouřlivý král Argilak Durrandon ze Západozemí a zastavil volantský pokus znovu se chopit Myru po souši.
Pentos a Tyroš se také rozhodly hledat pomoc u posledního dračího lorda, mladého Aegona Targaryena z Dračího kamene. Ten neměl zájem o získávání moci a vlivu na východě, ale souhlasil. Na svém drakovi Balerionovi odletěl do Lysu, kde spálil další volantskou flotilu. A poslední flotila, kterou poslal Volantis zajistit území nebo alespoň bohatství Valyrijského poloostrova, zmizela v Kouřícím moři.
Volantis tak musel svou dobyvatelskou snahu vzdát, zůstala mu jen správa říčních městeček a jejich okolí, téměř zbankrotoval a ve městě převzala na konci století krve moc strana slonů zaměřující se na obchod. Obchod byl vůbec to, co nakonec přivedlo nyní už doopravdy Svobodná města i s Braavosem k míru. Tudíž v západním Essosu v podstatě místo po Valyrii přece jen převzali. I přes nevyhnutelné spory ekonomicky a vojensky zcela dominují svým vlivem, bohatstvím a mocí od pobřeží Úzkého moře až ke starému poloostrovu, příslušným vodám, a obecně Svobodná města se dohromady berou jako světová mocnost.
Století krve akorát zlikvidovalo původně úrodný poloostrov mezi Myrem, Tyroší a Lysem, nyní zvaný Svárlivé země. Protože Volantis nejvíc bojoval právě proti těmto městům a protože pozemní přesuny mezi nimi jsou nejjednodušší skrze Svárlivé země, přehnalo se přes ně tolik kopyt a prolilo se přes ně tolik krve, že z nich zbyla vypálená pustina, kde se pohybují hlavně žoldáci v nikdy nekončících potyčkách o hranice.
Růst Svobodných měst, jejich osamostatnění, rozdělení vlivu nad západním Essosem ale nebylo to jediné, co zkáza Valyrie přinesla. Takový příběh by ostatně znamenal jen jiný způsob rozvoje a pro ostatní sousedy fakticky jen změnu obchodních partnerů z Valyrijců na… potomky Valyrijců. Zkáza vedle toho umožnila vpád dalšího hráče, který kartami zamíchal víc než dost.
 |
| zdroj |
Dothrakové za doby existence Valyrie pobývali hlavně ve východních travinách centrálního Essosu u pohoří Kosti. Občas vyráželi do okolních říší, nikdy se neodvažovali způsobovat zásadnější problémy nebo obtěžovat Valyrii s jejími draky. Bez Valyrie najednou neměli, čeho se bát. Na radu své matky Doshi sjednotil khal Mengo šedesát khalasarů a vyjel na západ. Vyplenil království Sarnoru, království Ifequevron, on a khalové po něm zničili některá ghiskarská města v hraničních kopcích a sídla u Kostí. Zaútočili na oslabená východní území Volantisu. Pod jejich nájezdy z měst v Rudé pustině zůstal jen Qarth. Centrální Eessos se změnil na Dothracké moře.
Neobstála před nimi ani valyrijská kolonie Essaria, která by se jinak zařadila mezi ostatní Svobodná města, pročež se jí říká Ztracené Svobodné město. Ale když ji Dothrakové vyplenili, dali jí vlastní jméno. Vaes Khadokh neboli Město mrtvol, z čehož lze usoudit na osud jejích obyvatel.
Extrémní dopad měla zkáza Valyrie samozřejmě i na Záliv otrokářů. Po zkáze tamější obyvatelé svrhli dosazené valyrijské správce, vyhlásili samostatnost, znovu se chopili svého starého území. A když z nich po tisíce let Valyrie dělala své centrum obchodu s otroky, prostě tento obchod převzali a rychle na něm dohnali ztracený čas, alespoň co do bohatství. Jen už ne jako jednotná staronová říše.
Města Astapor, Meereen a Yunkai převzala kontrolu nad Zálivem otrokářů, který se z označení pro skutečný záliv stal širším pojmem zahrnujícím kulturní a geografický region včetně Ghiskaru. Každé z těchto měst se rozhodlo pro samostatnost s úzkou spoluprací, staly se hlavním otrokářem a rozhodly se navázat na starou ghiskarskou kulturu. Což se nemůže podařit zcela, protože po tisících letech v řetězech a násilné valyrizace už je spousta tradic pryč, takže se snaží ji oživit po svém.
K tomu mají značný vliv i na dvě původně valyrijská města u východních břehů rozbitého poloostrova, Tolos na Černých útesech a ostrovní Elyrii. Po zkáze Valyrie si obě města pro své přežití vytvořila blízké ekonomické a sociální vazby na Záliv otrokářů, mnoho ghiskarských šlechticů tam má část svých rodin a považují se za širší oblast Ghisu.
Vedle toho na ostrově v Zálivu žalu u Ghiskaru leží ostrov Nový Ghis, malý přístav, zato velice živý, kde se rovněž snaží obnovit slávu Starého impéria Ghisu a závisí na obchodu s otroky. Ovšem jejich snem je opravdová říše.
Století krve se promítlo i do situace v Letním moři a na Sothoryosu. Když zmizely valyrijské lodě, prudce se rozrostlo nekontrolovatelné pirátství. Hlavně na ostrově Naath začaly být nájezdy tak časté, že se Naathové stáhli z pobřeží a jejich ekonomika hodně utrpěla. Zato Gogossos prosperoval. Setřásl okovy trestanecké kolonie a zaměřil se na obchod. I díky hordám nových pirátů. Provozovaly se tam údajně čarodějné praktiky, ve skutečnosti bohatství přinesl obchod s otroky. Tamější otrokářská tržiště se začala rovnat těm v Zálivu otrokářů, Gogossos se rozrostl tak, že si někde vysloužil přízvisko Desáté svobodné město.
Jenže 37 let před dobytím Západozemí se z ohrad s otroky rozšířila epidemie rudé smrti. Moru, jenž nechal nakažené krvácet z každého otvoru, trhal jim kůži jako mokrý papír, nakonec je za bolestného řevu zabíjel. Prohnal se celým souostrovím, podlehlo mu 90 % populace a lidé se pak Gogossosu sto let raději vyhýbali. A tak skončila poslední valyrijská kolonie.
Zbýval už jen Dračí kámen. Suverénní panství rodiny Targaryenů s posledními známými draky v celém světě. Ti přežili století krve naprosto bez úhony, jen Aegon se na chvíli soustředil na zastavení Volantisu. Vypadá to tedy, že zkáza přece jen neměla žádný vliv alespoň na Západozemí? Právě naopak. Uvolnila Targaryenům ruce. Aegon 114 let po zkáze většinu Západozemí dobyl, sjednotil, prohlásil se jeho králem a jeho rod po téměř tři staletí vládl většině kontinentu.
 |
| zdroj |
?file=Dragonstone.jpeg){kind=link}
Žádné komentáře:
Okomentovat