Ašajci

Ašajci (Asshai’i) jsou obyvatelé města Ašaj u Stínu na východě daleko za Dothrackým mořem, v podstatě samostatného městského státu. Je to temné místo s velmi špatnou pověstí a stejně temnou pověst mají Ašajci. Dothrakové třeba věří, že jsou výplodem stínu, pohrdají jimi a bojí se jich. 

Není příliš divu. Všichni tamní lidé nosí na obličejích masky nebo závoje, jsou tmaví a vážní, po ulicích chodí sami nebo jezdí v palankýnech z ebenu a železa, kde se schovávají za tmavými záclonami. Jsou tajnůstkářští a podle všech dostupných záznamů neprovozují běžný společenský život. Nesetkávají se na ulicích, není známo, zda využívají hostince a podobná zařízení, nepěstují klasické sociální vazby. 

Jsou také velmi dobře znalí kouzelnictví, mají ohromné množství tajných vědomostí, pravděpodobně včetně zapomenutých či neznámých knih o dracích, Azor Ahaiovi a jiných prvcích využívaných mnohými náboženstvími a kulty. Mají i vlastní jazyk, v němž se provozují kouzla. Ten nejspíš používala při krvavé magii i Lhazarénka Mirri Maz Duur a byl popisován jako ostrý a skučící. Obdobně jako jazyk, v němž náboženské písně zpívala kněžka Melissandra, která je měla kromě valyrijštiny a společné řeči zpívat právě i v jazyku z Ašaje. 

Kromě kněží R’hllora jako je Melissandra, patrně nejrozšířenějšího náboženství mezi Ašajci, ve městě ale hojně žijí i poutači stínů (což rovněž byla Melissandra), zaklínači, aeromanceři, černokněžníci, boží ženy, pyromanceři, krvaví mágové, inkvizitoři, mučitelé, traviči. Jsou tam otevření všem uměním a vyšším poznáním a nepronásledují ani uctívače temných kultů jako Černá koza, Bakkalon nebo Lev noci. 

Na druhou stranu je Ašaj i součástí obchodního okruhu v Nefritovém moři a Ašajci provozují čilý obchod po moři i s karavanami přicházejícími po souši. Vlastně jsou na něm životně závislí. Vyváží jantar, dračí sklo, zlato, drahé kameny, ač ty mají nezdravou pověst Stínozemí, a naopak musí dovážet veškeré jídlo a čerstvou vodu. Nemá smysl tam ani chovat zvířata, všechna brzy umírají, a ani v řece Aš ve městě nikdo nerybaří. I v poledním slunci se černě leskne, v noci zeleně fosforeskuje, jediné tamější ryby jsou slepé a zdeformované a pojídají je pouze poutači stínů a blázni. Ašajci proto neprovozují zemědělství, ve městě ani ve Stínu nerostou žádné plodiny, zdejší omezená úroda se nedá pozřít a daří se tam jen bílé duchotrávě. 

Ašajců je tak nepřekvapivě velmi málo, populace obrovského města se rovná zhruba populaci západozemských tržních městeček, a mají problém i s jejím udržováním – cokoli, co otravuje tamější zvířata a ryby, nejspíš způsobuje neplodnost, tudíž Ašajci nemají vlastní děti. V podstatě už ani žádní domorodí Ašajci neexistují, tento problém se tam řeší kupováním cizích dětských otroků, jež následně vychovávají jako „budoucí“ Ašajce, bez ohledu na pokrevní linii. Jen je otázkou, zda se k těmto dovezeným dětem chovají jako k adoptivním potomkům, k učedníkům, nebo stále otrokům, ačkoli z nich vyrůstají budoucí generace „svobodných“ Ašajců. Protože každá další generace v Ašaji, byť tvořená směskou zaprodanců z celého světa, jež nepřišli zcela dobrovolně, stále udržuje otrokářství, otroky využívají k nošení palankýnů, patrně k domácím pracem a nepochybně i ke krutým a temným účelům, jaké v Ašaji nejsou zapovězené.