Země za Zdí

Označení „za Zdí“ (Beyond the Wall) odkazuje na nejsevernější oblast Západozemí, která se nachází severně od Zdi a je obývaná Svobodným lidem neboli divokými. Jde o subarktickou tajgu na východě, zamrzlé hory a ledovce na západě a subarktickou tundru a neobyvatelnou polární pustinu na dálném severu. Zároveň je to jediná část kontinentu, která nespadá do sjednocené říše Sedmi království, a tak jediné místo, kde je důležité rozlišovat mezi Západozemím a Sedmi královstvími.

zdroj

Obecně jsou země za Zdí divoké, nezkrocené a neprozkoumané. Klima je tam nevlídné a drsné. Neexistují tam skutečné cesty kromě zvířecích stezek, pěšin, starých říčních den přezdívaných průzkumnické cesty, kterými se pohybují tamější divocí i průzkumníci Noční hlídky. Takže co zajímavého by se tam dalo najít?

Krajina

Krajinu za Zdí lze rozdělit na tři oblasti. Od nejzápadnějšího koutu pobřeží dál na sever, až do míst, kam se nikdy živý člověk nepodíval, se rozkládají Země věčné zimy. Ode Zdi a Zálivu ledu taktéž na západě běží na sever Mrazokly, které oddělují Země věčné zimy a Začarovaný hvozd, třetí oblast rozkládající se ode Zdi po východní části kontinentu.

Správně by se tedy hned za Zdí měl nacházet ještě holý pás, kde by bratrům Noční hlídky nic nepřekáželo v rozhledu. Jenže jak jejich počty klesaly, ubývaly i ruce, které by se o takový pás staraly, a na mnoha místech se až ke Zdi přikradl Začarovaný hvozd. První místo, kam se vydává většina cestovatelů na Dálný sever, divocí na lov a Noční hlídka na průzkumné výpravy.

zdroj

Je to rozlehlý les mezi horským masivem Mrazoklů na západě a Chvějivým mořem na východě. Rostou v něm železostromy, strážní borovice, duby a čarostromy a je to jediné známé místo, kde lze najít více než dva nebo tři čarostromy pohromadě. A v létě a na podzim také bývá bohatý na zvěř. Nachází se v něm kopec zvaný Pěst Prvních lidí, na němž kdysi První lidé ve věku hrdinů postavili svou pevnost. Z ní dodnes zůstávají zbytky kruhové zdi z šedých kamenů a nabízejí impozantní výhled z příkrých, nebezpečných svahů. Dál se dá ze Začarovaného hvozdu dostat na zmíněné pobřeží Chvějivého moře a na zalesněný a obydlený poloostrov Storroldův výběžek. Nedaleko něj leží severský ostrov Skane a na jeho špici se krčí ruiny města Tvrdodomov.

Z druhé strany, oddělené od Začarovaného hvozdu po celou délku zmapovaného území říčním korytem Mléčné vody, se rozkládají Mrazokly. Vybíhají hned od Stínové věže u Zdi a jejich jižní úpatí plynule přechází v Severní hory pokrývající část Severu. Za Zdí však ve své zmrzlé ohromnosti běží na sever a ještě na sever, dotýkají se Zálivu ledu na západě a nakonec se ztrácí v Zemích věčné zimy, před kterými les štítí.

Je to kruté a nehostinné pohoří, divočina plná kamenů a ledu, rozeklaných vrcholků věčně pokrytých sněhem, a utrpělo jen málo lidských zásahů. Proto také ukrývá různorodé přírodní divy, jako jsou jedna z nejvyšších hor Vidličnatá hora (pojmenovaná Noční hlídkou podle svých dvou vrcholů), ledové vodopády, horské louky v létě plné trávy a divokých květin, rokle tak hluboké a černé, že vypadají, jako by vedly do samého pekla, mosty z přírodních kamenných oblouků s ničím než oblohou na obou stranách, a skrytá údolí zahřívaná sopečnou aktivitou, kde žijí některé lidské kmeny. Nejznámější údolí se nachází v severních Mrazoklech a je posledním známým obydleným územím. Jmenuje se Thenn stejně jako lidé, kteří tam žijí. Ti se považují za poslední První lidi, mluví starým jazykem a na rozdíl od seriálu, kde byli vykresleni jako krutí kanibalové, v knize jsou nejorganizovanějším společenstvím. Mají svého magnara, kterého uctívají téměř jako boha, velmi slušnou disciplínu i hierarchii a organizaci ne nepodobnou Sedmi královstvím.

Nejděsivější místo tohoto pohoří se však nachází přímo u Zdi. Jde o Strž, velkou, hlubokou rokli, která odděluje Zeď od Zálivu ledu a velice znesnadňuje její obcházení skrz hory. Pokud divocí chtějí projít kolem Zdi na západě, musí do ní sestoupit, ale ne každý se toho odváží. Stejně jako přejít po Mostě lebek, který Strž přemosťuje. Je totiž také extrémně nebezpečný a pojmenovaný po kostrách na skalách a v jezerech pod ním. Přičemž pro divoké skrývá ještě jedno nebezpečí – v minulosti ho střežila Noční hlídka z nedaleké Západní hlídky u mostu a nyní ze Stínové věže.

Kvůli takovým podmínkám tak existuje jen několik málo cest skrz Mrazokly a žádná není bezpečná. Nejsnazší je cesta podél Mléčné vody kolem Pěsti Prvních lidí a Začarovaného hvozdu. Druhou stezkou, kterou však lze použít jen pokud není zablokovaná sněhem, jsou Obrovy schody. A třetí známou stezkou je Křivolaký průsmyk. Je to dlouhá cesta mezi horskými vrcholy a chráněným údolím. Není v něm žádná tráva kromě plevelu a bledého lišejníku mezi puklinami ve skále. Jeho nejvyšší bod je označen kamenným klenutým průchodem, jeden konec zase označuje několik set metrů vysoký ledovec a ten obklopuje velké jezero s kobaltově černými vodami. A pokud by někoho neodradily tyto přírodní překážky, musí vzít v úvahu ještě to, že zde žijí obrovské stínokočky.

Za tím vším se pak rozkládá západní Zamrzlé pobřeží u Zálivu ledu a Moře zapadajícího slunce. Byly proto časy, kdy ho ovládali Železní, a pro divoké představuje ideální základnu, odkud pořádat nájezdy na Medvědí ostrov na Severu. Možná právě proto je také docela obydlené, jen se liší hlášení o tom, kým. Během vlády krále Dorrena Starka tvrdil člen noční hlídky Redwyn, že cestou do Lornu na pobřeží potkal obry a děti lesa. Což se vzhledem k dalším hlášením nezdálo mistrům Noční hlídky jako úplně zcestné. Dále tam žijí kmeny uctívající snad bohy sněhu a ledu, možná jsou to právě ty kmeny, které dlouho vedly války s klany od ledové řeky. Nebo zde divoká žena našla ve ztroskotané lodi z Ašaje červené hedvábí, kterým vyspravila plášť Manceho, než se stal Nájezdníkem.

A za nimi, za Zamrzlým pobřežím, Mrazokly a Začarovaným hvozdem, od západního pobřeží až kamsi, kam lidé nedosáhnou, se rozkládají Země věčné zimy (uváděné v jednotném i množném čísle). Je to zamrzlá, většinou neprobádaná země, o níž se věří, že z ní pocházejí bílí chodci (Jiní). Dle mistra Yandela tam během úsvitu věků žily také děti lesa a obři. Víc se o nich neví a není tedy ani jisté, zda byly vždycky zamrzlé, nebo se stalo něco, co jejich ráz proměnilo. Ovšem Bran Stark měl v kómatu vizi, v níž se podíval daleko za Zeď, až do samého srdce zimy, které by se tam mělo nacházet, a to, co tam viděl, ho vyděsilo.

Na závěr, pokud se mluví o krajině za Zdí, je nutné zmínit ještě jedno místo, které se tak docela za Zdí nenachází. Jde o Gornovu cestu, bájný systém propojených jeskyní přímo pod Zdí. Na jedné straně má ústit za ní a na druhé v Sedmi královstvích.

Objeven byl prý před 3 000 lety bratry Gornem a Gendelem, králi za Zdí, když byli vysláni urovnat spor ohledně práva obývat jednu jeskyni napojenou na tento systém mezi klanem dětí lesa a rodinou obrů. Údajně všechny obelstili, takže se obři i děti vzdali nároků a ztratili o jeskyni zájem. Gorn pak provedl podzemním labyrintem svůj lid, jenže i když tak obešel Noční hlídku, nakonec je napadla a pozabíjela armáda Zimohradu. Gendel se proto pokusil utéct stejnou cestou zpátky, jenže ji neznal tak dobře a ztratil se. A dodnes se vypráví, že potomci jeho a jeho lidí stále hledají kudy ven a požírají všechno, co se v jeskyních objeví, protože ve tmě nemají k jídlu nic než sami sebe.

Vodstvo

Stejně jako zbytek kontinentu, i země za Zdí jsou omývány dvěma moři. A stejně jako na Severu, i zde jde o Chvějivé moře a Moře zapadajícího slunce.

Chvějivé moře omývá východní pobřeží severního Západozemí a severní Essos. I přes chladné vody se to v něm hemží životem – prohání se tam stovky druhů ryb včetně lososů, vikoušů, šmačků, rejnoků, mihulí a úhořů, sivenů, žraloků, i žraloků velrybích, sleďů, makrel a tresek, krabů, humrů, tuleňů, narvalů, mrožů a lvounů v hnízdištích kolem mnoha skalnatých ostrůvků, velryb bílých a šedých, keporkaků a leviatanů. A lze předpokládat, že i divocí zpoza Zdi v něm rybaří, ač od zkázy Tvrdodomova nedisponují řádným přístavem.

Čím je ale hlavně známé, jsou pověsti. Jako ty o podivných světlech na obloze, kde démonská matka ledových obrů věčně tančí nocí a láká muže do zkázy, o Lidožroutském zálivu, kde lodě zůstávají navždy uvězněné v ledu, bledě modrých mlhách tak ledových, že zmrazí každou loď, jež jimi propluje, duších utopených, které povstávají po nocích a stahují živé do hlubin, bledých mořských pannách s černými ocasy, nebo ledových dracích, mnohem větších, než byli draci Valyrie, údajně z živoucího ledu s očima jako bledé modré krystaly, obrovskými průsvitnými křídly a ledovým dechem.

Do kontinentu, a to i za Zdí od Storroldova výběžku až ke Zdi a dál, se pak toto moře víc zakusuje prostřednictvím Tuleního zálivu. Ten divocí někdy využívají k obeplutí Zdi kolem Východní hlídky u moře a nájezdům na Dar jižně pod Zdí a území Umberů. Snad jen ostrovy Skane a Skagos v zálivu uchází jejich pozornosti vzhledem ke zlé pověsti a nebezpečným vodám kolem.

Stejně plné života a pověstí je i Moře zapadajícího slunce na západě. Žijí v něm mečouni, tuleni, velryby, mnoho druhů ryb a pochází odsud legendy o mořských dracích a krakenech. A i na území za Zdí, kde se do kontinentu zakusuje Záliv ledu, nechává přežívat kmeny na Zamrzlém pobřeží. Ale protože z větší části se dotýká až Zemí věčné zimy, je jeho pobřeží stejně jako nejsevernější vody jen velice málo zmapované.

Kromě moří se i za Zdí samozřejmě dále vyskytují sladké vody. Nejdelší a nejznámější řekou je již zmíněná Mléčná voda, která pramení v jezeře na úpatí ledovce v Mrazoklech, teče na jih kolem Pěsti prvních lidí, mezi Začarovaným hvozdem a Mrazokly, pravděpodobně přes Strž a ústí do Zálivu ledu. Cestou také nabírá několik menších přítoků a v jejích údolích jsou pohřbení králové a hrdinové divokých.

Další pojmenovanou řekou je Parožnatá řeka, kterou tvoří soutok alespoň dvou potoků v severovýchodním Začarovaném hvozdu a protéká lesem do Chvějivého moře. Jiné řeky jsou patrně k nalezení i na Zamrzlém pobřeží a dalších místech, ale vzhledem k málu obyvatel a malé potřebě průzkumníků vyrážet do největších pustin, nejsou zaneseny na mapách. Tam je jen několik jezer v Mrazoklech a v Začarovaném hvozdu, které údajně sloužily jako zdroj ledu pro stavbu Zdi.

Sídla

Stejně jako jsou odlišní lidé i krajina za Zdí od zbytku kontinentu, velice odlišná jsou i známá obydlená místa. Obecně lze říci, že lidé zde žijí v malých vesničkách často neznámých jmen, v chráněných údolích a všude tam, kde jim to podmínky alespoň trochu umožňují.

zdroj

Známou vesničkou nedaleko Zdi v Začarovaném hvozdu býval Bílý strom s velkým čarostromem uprostřed a čtyřmi hrubými chatrčemi, ovčincem a studnou. Po shromáždění divokých k pochodu na Zeď zůstal sice stejně jako všechny ostatní opuštěný, ovšem i tak se stal dějištěm jedné ze zásadních událostí poslední doby. Když se totiž právě tam Samwell Tarly a Fialka rozhodli schovat na útěku po vzpouře Noční hlídky u Krastera, zaútočil na ně v seriálu bílý chodec, kterého Sam jako první člověk po tisících letech zabil (v knize nemrtvý, protože Sam zabil chodce už během pochodu od Pěsti prvních lidí). Další podobnou vesnicí bývala i Proklatá díra, kde kdysi žil Tormund Obrozhouba, a mnoho jiných vesnic, včetně těch v údolí Thennů.

Až do oné osudné vzpoury Noční hlídky byla stále obývanou i Krasterova pevnost, domov Krastera, divokého a svérázného přítele Noční hlídky. To ovšem nebyla vesnice ani skutečná pevnost. Jen chatrč na vršku nízkého kopce s příkopem okolo, s hnojištěm, chlívkem, ovčincem a potokem. Byla z hrubé malty, latí a polen, dlouhá a nízká, se střechou z drnů, „dveřmi“ ze dvou kusů jelenice, jedinou síní a podkrovím na spaní, dostatečně velká pro třicet až padesát lidí. Obýval ji Kraster se svými dcerami, jež si bral za manželky, aby mu plodily další dcery (kdo byla první manželka a zda byla Krasterovou příbuznou, nikdy nebylo prozrazeno). A někdy i bratři Noční hlídky, k nimž se nechoval zrovna přívětivě, ale vždy je u sebe nechal odpočinout a občerstvit, případně je informoval o novinkách.

Jediné opravdové město divokých byl až Tvrdodomov na špici poloostrova Storroldův výběžek u Chvějivého moře. Měl to být přístav ovládaný čtyřmi náčelníky, dostatečně hluboký i pro největší zaoceánské lodě a místo pro něj chytře zvolili v chráněné zátoce se spoustou dřeva a kamene, vodami bohatými na ryby, s koloniemi tuleňů a kapustňáků okolo a velkým útesem plným ústí mnoha jeskyní. A také určitou dobu fungovalo.

Kdysi ho navštívil i mistr Wyllis na palubě pentoské obchodní lodi a stal se léčitelem a rádcem pod ochranou Vlka Gorma, jednoho z náčelníků. A když po Gormově vraždě utekl zpět do Starého města, napsal knihu Tvrdodomov: Záznam tří roků strávených za Zdí mezi divochy, nájezdníky a čarodějkami. Když ji pak dokončil i s ilustracemi, údajně se začal shánět po lodi, která by ho vzala do Východní hlídky u moře, ale beze stopy zmizel. Podobně jako Tvrdodomov.

Nyní se tam už nenachází žádné útočiště, snad kromě jeskyní v útesu. Jedné noci asi před šesti sty lety se tam totiž stalo něco dosud nevysvětleného a děsivého. Existují jen zkazky, že tamější lidi unesli otrokáři zpoza Úzkého moře, nebo zabili kanibalové ze Skagosu, zatímco jejich domovy hořely ohni tak vysokými a horkými, že si černí bratři daleko na jihu mysleli, že na severu vychází slunce. Poté prý půl roku padal na Začarovaný hvozd a Chvějivé moře popel a posádky lodí vyslaných Noční hlídkou přinášely zprávy o děsivé destrukci, zemi spálených stromů a ohořelých kostí, vodách ucpaných nafouklými mrtvolami a o mrazivých výkřicích odrážejících se od ústí jeskyní, v nichž ovšem nikdo nebyl. Není proto divu, že Tvrdodomov byl opuštěn, lidé se tam nikdy znovu neusadili a průzkumníci mluví o zarostlých ruinách, kde straší démoni a hořící duchové s chutí po krvi.

A poslední obývané místo, už ale neznámé téměř nikomu, je jeskyně Tříoké vrány, pojmenovaná po svém nejdůležitějším obyvateli, lordu Bryndenu Řekovi neboli Krvevranovi, o němž se Bran Stark domnívá, že je Tříokou vránou (v seriálu ale Tříoký havran, který pravděpodobně nebyl Krvevranem – knižní postava Krvevrana mu neodpovídala).

V sáze není přesně specifikováno, kde by se měla nacházet, jen na oficiálních mapách je vyznačena v Začarovaném hvozdu severovýchodně od Pěsti prvních lidí. Vchod je puklinou v kopci mezi čarostromy, kterou žádný mrtvý ani nemrtvý nemůže projít. Sníh před ním také pohřbil nemálo z nich, takže tam stále hrozí útokem. Jedinou další cestu dovnitř stráží černé dveře tři lígy severně od ústí jeskyně. Pod kopcem se pak nachází ohromný jeskynní systém vedoucí daleko do hlubin, který je kromě zmíněného Krvevrana domovem zbývajících zpěvánků neboli dětí lesa, jak je nazvali První lidé. A také hrobem pro tisíce dalších. Podle Listinky, jedné z dětí, je nebezpečné ho prozkoumávat, protože mnoho stezek je zapomenutých a prý ani oni ho neznají celé.

Jedna ze známých jeskyní pod kopcem, kromě té, kde žije Krvevran, je jeskyně ozvěn velká jako Velká síň Zimohradu s kamennými zuby visícími ze stropu a čnícímí z podlahy. Ta je plná kostí ptáků, zvířat, dětí a obrů, v kamenných výklencích ve stěnách tam leží lebky různých živočichů, jinde jsou zase k nalezení kostry obřích netopýrů visící vzhůru nohama. A hluboko pod ní protéká řeka. Další jeskyně už pojmenované nejsou, i když Bran je prozkoumává pomocí vstupování do mysli pacholka Hodora. Tak našel třeba komnatu s několika dětmi lesa vpletenými do stromového trůnu jako Krvevran. A i když mu připadali mrtví, otevřeli oči a sledovali ho, když se přiblížil, tudíž jich ve světě zbývá víc, než se zdálo. Kolik však nelze říct, stejně jako prý nelze vyslovit jejich pravá jména. Bran si proto některé z nich pojmenoval po svém jako Listinku, Jasana, Šupinu, Černý nůž, Snížku a Uhlíka.

Přestože takto zní jeskyně jako místo pro lidi neobyvatelné, chovají tu kozy na mléko a sýr a k jídlu mají i stovky druhů hub, oves, zrní, sušené ovoce a bílé ryby. Téměř každý den také jedí krvavou dušeninu zahuštěnou ječmenem, cibulí a kousky masa, a pro Brana a jeho přátele vyrobili přírodní postele.

zdroj

Svobodný lid

Zbytek říše nazývá obyvatele území za Zdí divokými, ale protože vstupujeme mezi ně, pojďme je teď nazývat tak, jak si říkají sami. Tedy Svobodný lid podle toho, že se prý neklaní žádnému králi a nepodléhají moci monarchů a lordů ze Sedmi království. Ačkoli, ve skutečnosti mají ze všeho nejvíc jen svobodu mrznout a hladovět.

Přestože země za Zdí jsou krutě studené po celý rok, proto jim říkají skutečný Sever, žije tu Svobodného lidu nemálo. Soustředí se v kmenech po celém Začarovaném hvozdu, v údolích v Mrazoklech, na pobřežích a v údolí Thenn. A podle toho jsou značně rozdílní.

Někteří jsou o málo víc než divoši a primitivní nájezdníci, jiní mají organizované komunity. Patří mezi ně například Tvrdonožci se ztvrdlýma, holýma nohama, Noční běžci, Mroží lid ze Zamrzlého pobřeží se svými krabími a ledovými bohy a saněmi taženými vlky, kanibalské Klany od ledové řeky, kmeny z jeskyní s pomalovanými obličeji a temnými podzemními bohy, nebo organizovaní Thennové (v seriálu sloučeni s Klany od ledové řeky) a mnoho dalších, více podobných Prvním lidem z jiných částí kontinentu a uctívajících Staré bohy.

Společné mají to, že převážná většina z nich včetně žen jsou lovci a sběrači. Jejich ekonomika je totiž založena na snaze přežít, provozují minimum zemědělství, které kvůli podnebí není většinou možné. Chytají tedy všechno, co jde sníst, jedí vše, co lze chytit, nepoužívají žádnou měnu, a ti, kteří se účastní alespoň nějakého skutečného obchodu, prodávají kožešiny, a to většinou pašeráckým lodím výměnou za železné zbraně. Thennové jsou totiž jediní, kteří si nějaké dokáží vykovat.

Jakýkoli obchod je pro ně ovšem ještě ztížený Noční hlídkou. V minulých stoletích se pokoušela přímo zabránit tomu, aby se k nim dostávalo železo, v současnosti, kdy nemají dost mužů, se soustředí hlavně na to, aby zabránili Svobodnému lidu dostat se přes Zeď a alespoň formálně obchod s nimi zakazují. Na zabránění lodím proplout na sever ale nemají dostatek síly. Ačkoli po úplně posledních událostech seriálu i knihy lze asi prohlásit, že na starých pořádcích již nezáleží. V knize totiž prozatím většina Svobodného lidu, která o to měla zájem, prošla skrz Zeď, a v seriálu již nezáleží ani na Zdi samotné a každý se doopravdy svobodně rozhodl, kde bude žít.