 |
| zdroj |
Typický příslušník rhoynského národa byl štíhlý, měl olivovou kůži, černé vlasy, tmavé oči. Někteří si proto myslí, že vzhledem k podobným znakům by jim mohli být příbuzní Myřané. Ale Rhoynové měli mnoho zvyků, které je od nich – a i od Andalů, mezi jejichž kulturu byli nakonec nuceni proniknout, odlišují.
V první řadě šlo o absolutní primogenituru a rovnost, tedy po rodičích dědilo nejstarší dítě bez ohledu na pohlaví, a i jejich ženy bývaly udatnými válečnicemi či živnostnicemi. Tolerovali homosexuály a pravděpodobně bastardy. Přestože po jejich příchodu do Západozemí se mnoho jejich zvyků obrousilo nebo zaniklo, tento vliv, spolu se zvaním vládce princ místo krále, si uchovali dodnes.
A především, což už nyní nemohou provozovat, byla zásadní součástí jejich životů řeka. Rhoynové byli říční lid a voda pro ně znamenala vše. Uctívali hned několik bohů spojených s říčním prostředím. Hlavní bohyní byla Matka Rhoyne nebo Matka řeka, zosobnění samotné Rhoyne, jejíž vody zásobovaly Rhoyny od počátku věků. Dosud ji uctívají i některé skupiny v Dorne. Dalším byl Stařec řeky zpodobňovaný jako obrovská říční želva a druh Matky Rhoyne, proto tento druh želv považovali za posvátný. A nebo třeba Krabí král, méně mocný bůh, který má se Starcem řeky bojovat o nadvládu nad vším životem pod vodou.
Rovněž měli být schopni používat vodní magii k ochraně před nepřáteli. Údajně šlo o velmi odlišnou magii od čarodějů Valyrie, kteří svou moc čerpali z ohně a krve. Rhoynští princové měli ochraňovat svá města pozvedáváním vodních hradeb topících každého nepřítele, a o nich jim měla včas našeptávat sama Matka Rhoyne. Říká se, že legendární princ Ny Sar Garris Šedý pomocí této vodní magie vyhnal Zarostlé lidi ze zemí kolem Noyne, přítoku Rhoyne, kde dnes stojí Norvos. Sám se tam ale neusadil, Rhoynové dávali přednost mírnějšímu klima dolního toku před chladem Norvošských kopců.
Kromě vodního života a vodní magie byli ale i schopní řemeslníci zpracovávající dřevo, kovy i kamení, obchodníci, umělci, učitelé i učenci. Jejich města byla proslulá nádhernou přírodou, zpívajícími fontánami, mramorovými sály, květinovými i vodními zahradami. A hlavně byli dost možná nejlepší kováři své doby. To oni měli Andaly naučit práci se železem, a tak jim nakonec umožnit dobýt Západozemí od Prvních lidí, jejichž bronz se jim nemohl rovnat. Ačkoli posvátná kniha víry v Sedm, Sedmicípá hvězda, učí, že tyto schopnosti získali od Kováře, jedné z tváří boha Sedmi.
Více detailů o jejich životě bohužel není příliš známo. Ačkoli se okolní národy nerady pouštěly do konfliktů s Rhoyny, ani oni se nehrnuli do rozšiřování území dál od řeky, tedy jejich vliv dosahoval dál do Essosu jen zprostředkovaně. A posléze je do země zadupala Valyrie.
 |
| zdroj |
Když se na východě začala zhruba před pěti tisíci lety roztahovat, nakonec ze svého poloostrova dosáhla až břehů Rhoyne. Nejprve Rhoynové přijali různé dobrodruhy, vyděděnce a obchodníky, nevadila jim nová valyrijská města a městečka, prohlásili, že všichni bez rozdílů mohou užívat darů Matky Rhoyne a žít vedle nich. Ale pak se objevily první spory a na to první potyčky. Až se rozpoutaly rhoynské války trvající zhruba dvě a půl století. Většina z nich byla lokální a krátká, ale bez ohledu na vítěznou stranu ničivá. Navíc dle Beldecarova spisu Zápisky o válkách Rhoynských byla vítěznou stranou častěji Valyrie, protože si Rhoynové zakládali na nezávislosti každého města, a tak bojovali zásadně sami – zatímco valyrijské kolonie neváhaly povolávat na pomoc svou „matku“.
První konflikt měla být První želví válka rozpoutaná mezi valyrijským městem Volon Therys a rhoynským Sar Mell, sousedy z opačných břehů Rhoyne. Byla krvavá a trvala méně než měsíc. Dle legendy tehdy volontherané zabili jednoho ze Starců řeky, čímž si proti sobě poštvali Rhoyny. A ještě víc je poštvali, když Sar Mell vyplenili a vypálili. Tehdy prý vodní kouzelníci povolali moc řeky, zatopili Volon Therys a zničili polovinu města. Co z těchto událostí se stalo, a co z toho, co se stalo, je dílem lidí či snad kouzelníků, se ale těžko kdy zjistí. Protože nakonec nejen Sar Mell, jeho bohatství a jeho záznamy zaniklo.
Valyrie se totiž nevzdala. Dobývala území do všech stran, a tak svedla mnoho dalších válek i s dalšími rhoynskými městy. Válku tří princů, Druhou želví válku, Válku rybářů, Solnou válku, Třetí želví válku, Válku na Jezeře dýky, Válku o koření a další, povědomí o nichž už bude možná navždy ztracené.
Až došlo na Druhou válku o koření. Začala tak, že se tři dračí lordi z Valyrie připojili ke svému západnímu městu Volantisu za účelem zničit rhoynský přístav Sarhoy u pobřeží Letního moře. Rhoynové na to odpověděli tak, že konečně spojili pod princem Garinem z Chroyane, zázrakem od Rhoyne, který dočasně držel svými vůdčími schopnostmi a možná magií Valyrii v šachu.
Garin přivedl armádu o 250 tisíci hlavách. Nejdříve dobyl valyrijské město Selhorys, kde zlikvidoval třicet tisíc mužů. Potom Valysar a nakonec Volon Therys, kde rozdrtil sto tisíc a, byť s velkými ztrátami, pomocí vodních kouzelníků a lučištníků i ony tři draky. Byl tedy na dosah Volantisu a pochodoval k němu. To Volantis vyděsilo natolik, že volali po další pomoci Valyrie. A ta vyslala 300 draků. Ti Garinovu armádu zmasakrovali, zničili Sar Mell i Chroyane a obyvatele zotročili. Garina údajně zajali, v Chroyane pověsili na hradby ve zlaté kleci a nutili se dívat na utrpení jeho lidu. On pak Valyrii proklel a prosil Matku Rhoyne, aby je pomstila – načež se měla vylít z břehů, způsobit záplavy, jaké nikdo nepamatoval, a i epidemii šedého lupu.
Od těch dob se tamějšímu úseku řeky a troskám Chroyane říká Strasti. Místo plné těžko proniknutelné mlhy, kde se mají dít podivné věci, kam se do padlého města bojí vstoupit i piráti a kde má vládnout Lord v rubáši, zvaný Jeho Šedá Milost a Princ Strastí. Ten si s mlhami prý pohrává a šíří šedý lupus skrze šedé políbení. Podle některých jím je Garin, jenž povstal ze svého vodního hrobu, podle jiných existuje linie Lordů v rubáši. A i kdyby nic z toho nebyla pravda, skutečná kolonie nakažených šedým lupem (v seriálu ji umístili přímo do Valyrie) bude každého odhánět spolehlivě.
Ani tyto ničivé záplavy a nákaza ovšem Valyrijce nezastavily. Rychle dobyli další města jako Ghoyan Drohe na Malé Rhoyne, Ar Noy, vzali, co mohli, a jejich obyvatelé skončili v krvi nebo okovech. Zůstávalo akorát město Ny Sar v čele s princeznou Nymerií. Ta se bála, že i její zbývající lid skončí jako ostatní, a tak shromáždila přeživší Rhoyny, většinou ženy, děti a starce, nalodila je a opustila Essos s údajnými deseti tisíci loděmi. Pak i Ny Sar padlo za oběť drakům a Rhoynové, dříve mocný národ, se smrskli do pouhých uprchlíků.
Nymeria se neměla kam obrátit. Essos jí byl nyní zapovězený, plavba po Letním moři nebezpečná, Valyrie stále mocná. Rozhodla se proto pokusit usadit na jakékoli zemi, jakou najdou, ale štěstí její poslední lid dlouho obcházelo velkým obloukem.
První země byly Baziliščí ostrovy. Tam je napadli korzáři, spálili jim osm tuctů lodí, stovky lidí odvedli do otroctví a zbývajícím nabídli, aby se usadili na Ostrově žab pod podmínkou, že jim darují všechny lodě a ročně každému pirátskému králi odvedou třicet panen a třicet pohledných hochů. To Nymeria odmítla.
Poté Sothoryos, kde zabrala už údajných tisíc let opuštěné město Zamettar, založila městečka na Baziliščím mysu a došla až do prázdného města Yeen. Jenže počasí, nemoci, paraziti a dravci kontinentu plného džunglí Rhoyny tak sužovali, že nemohli zůstat nastálo. Dvě městečka na mysu byla vypleněna a jejich obyvatelé, pokud přežili, odvedeni do otroctví, zatímco v Yeenu čelili útokům domorodců. Přežít se tam pokoušeli více než rok, než Nymeria zjistila, že všichni obyvatelé Yeenu nakonec úplně zmizeli. Ani Zamettar nebyl ideální. Proto Sothoryos opustili.
Na řadu přišel Naath, kde rovněž neuspěli. Tentokrát je nevyháněli místní, naopak je hostili. Jenže kvůli motýlí horečce, která postihuje a zabíjí všechny cizince, na Naathu nemohli zůstat. Lepší nebyly ani Letní ostrovy. Tam přistáli na ostrůvku Abulu, protože princové ostatních ostrovů je nechtěli vpustit dál v obavě před pomstou Valyrijců. Malý ostrov přitom nestačil, a tak Nymeria odplula dál. Zůstalo jen několik set především žen, načež se ostrovu začalo říkat Ostrov žen, a potomci Rhoynů tam prý žijí dodnes.
 |
| zdroj |
Pouštní Dorne sice mělo do jejich říční domoviny daleko. Jenže Rhoynové už neměli, kam pokračovat. Navíc se Nymeria i Mors rozhodli pomoci si navzájem. Nymeria se rychle zorientovala v politické situaci nové země. Zjistila, jak se o ni přetahuje několik menších králů, jak se potyčky vedou kvůli každému prameni a jak Martelly utlačují Yronwoodové. Mors se zase do Nymerie prý zamiloval a pomocí jejího lidu, místo aby ho zavrhl jako podivné cizáky, jako mnoho jiných Dornů, rozšířil svou armádu.
Načež se vzali, Nymeria spálila své lodě, sestavili plán, jak do té doby rozdrobené Dorne dobýt v jedinou říši, a rozpoutala se více než dekádu dlouhá Nymeriina válka. Počátek nového sjednoceného království. Její Rhoynové se potom většinou promíchali s Dorny, často přijali víru v Sedm, novou řeč a zachovali jen některé zvyky ovlivňující dornskou kulturu. S výjimkou sirotků od Zelenokrvavice. To sice nejsou skuteční sirotci, ale ti, jež se rozhodli zachovávat kulturu říčního života u řeky Zelenokrvavice, zvyky, na které už zbytek populace zapomněl, a přes pokusy to zakázat, i starý rhoynský jazyk. A touží po návratu do dávno ztraceného domova.
A i když součástí říše Sedmi království se Dornové a s nimi i Rhoynové stali až zhruba 600 let po Nymeriině příchodu, byli zbytkem Západozemí vedeni v patrnost už předtím – pán Sedmi království na Železném trůně si totiž (alespoň v knize) říká král Andalů, Rhoynů a Prvních lidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat