Ibben

zdroj

Ibben je ostrovní stát v Chvějivém moři, polárním moři na severu známého světa, několik tisíc mil na východ od Západozemí. Skládá se ze souostroví a sídlišť na pevnině, ale většina obyvatel se koncentruje na největším ostrovu Ib, proto se jim říká i lidé z Ibu. Je považován ponejvíce za součást Essosu, protože je příliš malý na samostatný kontinent. Obecně lze Ibben charakterizovat jako místo s chladným, subarktickým podnebím, horami, lesy a tundrou. Každá jeho oblast má ale i svá specifika, i když ne všechna jsou popsána.

Ostrovy

Největší z ostrovů je Ib. Původně měl být zhruba o velikosti reálného Islandu, ale nakonec se ukázal ještě větším, zhruba jako Dorne nebo Svárlivé země, a je druhým největším ostrovem známého světa. Je kamenný a hornatý, je na něm prales a několik řek, na severu je studený a málo obydlený. Zato tam ale přežívají mamuti, v lesích medvědi a vlci a někteří tvrdí, že v horách lze najít i jednorožce. V minulosti tam měli žít i obři a draci, alespoň podle nalezených dračích kostí. Na jeho jižním pobřeží pak leží město Ibbenský přístav a na severním město Ib Nor.

Vzdálený Ib je o něco menší, pustší a chudší ostrov asi sto líg jihovýchodně od Ibu. Leží na něm město Ib Sar a původně sloužil jako trestanecká kolonie pro nejhorší ibbenské kriminálníky. Často je na ostrov posílali zmrzačené, aby se nedokázali vrátit zpět na Ib. S pádem posledního Božího krále tato praxe upadla, ale i tak zůstala Vzdálenému Ibu špatná pověst.

Ostatní malé ostrůvky se rozkládají kolem těchto dvou hlavních ostrovů a je téměř jisté, že tato území, respektive ostrovy, jsou nejsevernějšími opravdu známými kusy pevniny v Chvějivém moři, protože ani schopní ibbenští dobrodruzi a kreslíři map nenašli dál na sever žádné země, jen samý led. A kromě nich patří Ibbenu i některá území na severním pobřeží Essosu. Jde především o kolonii na zalesněném výběžku obehnaném dřevěnou palisádou dlouhou asi jako Zeď, jíž vládne nepříliš vyhledávané město Nový Ibbiš. Nachází se v zaniklém království Ifequevron, jakýchsi údajných plachých lesních lidí nazvaných Ifequevron Dothraky, načež se tento název pro oblast udržel dodnes. Podle obchodníka a dobrodruha Bryana ze Starého města to lze přeložit jako „ti, kteří kráčí lesy“, a podle slavného lorda Corlyse Velaryona šlo o lid, jenž po sobě v lesích zanechal stromy, do jejichž kůry něco vyrývali, strašidelné jeskyně a podivné ticho.

Jihovýchodně od kolonie jsou ještě ruiny Ibbiše, což bývala ibbenská rybářská vesnice, později velký přístav s kotvištěm pro zaoceánské lodě, schovaný za vysokými bílými hradbami a branami z velrybí kosti chránících chrámy a pokladnice. Jenže když do centrálního Essosu vjeli Dothrakové, opakovaně Ibbiš vyplenili a jeho obyvatele vyhnali. 

Vodstvo

Chvějivé moře omývající všechna území Ibbenu je pro místní hlavním zdrojem obživy. Je to studené moře omývající severní Essos a východní pobřeží Severu v Západozemí, kam na východ až dosahuje, není zmapováno. Je proto obklopeno mnoha mýty, jako jsou ty o podivných světlech na nebi, kde démonská matka ledových obrů věčně tančí nocí a láká muže do záhuby, o Lidožroutském zálivu, kde lodě navždy zamrzávají v ledu, o bledě modrých mlhách pohybujících se po vodě, ledových tak, že zmrazí každou loď, utopených duších povstávajících v noci, aby stáhli živé pod hladinu, o zlovolných mořských pannách s bledým tělem a černým ocasem, nebo ledových dracích z živoucího ledu a studeným dechem schopným zmrazit člověka během úderu srdce.

Zda tyto úkazy existují, nebo jde o legendy rybářů, je otázkou, avšak Chvějivé moře i bez nich kypí životem. Ibbeňané v něm loví stovky druhů ryb, například lososy, vlkouše, smačky, šedé rejnoky, mihule, úhoře, síhy, siveny, žraloky, sledě, makrely a tresky, po pobřeží kraby, humry, na skalnatých ostrůvcích lachtany, narvaly, mrože, lvouny, dál velryby, keporkaky a leviatany. Vlastně jde o nejštědřejší místo pro rybolov ve známém světě.

U jižního pobřeží Ibu pak Chvějivé moře přechází ve Velrybí záliv, v němž leží některé z ibbenských nepojmenovaných ostrůvků. Dříve moc Ibbenu dosahovala ještě i k Zálivu hořkých bylin, což je velký záliv západně od Ibbu u poloostrova Sekyra a delty řeky Sarne. Je znám pro hluboké modré vody, kraby a mnoho vraků potopených lodí. A má také pestrou minulost, protože o nadvládu nad ním bojovalo mnoho národů. Ibbeňané mu proto říkají Bojový záliv, zatímco lidé z Lorathu Krvavý.

Osídlení

Co se týče měst, vzhledem k přírodním podmínkám a velké uzavřenosti Ibbeňanů je jich známo jen málo. Hlavní město Ibbenu je Ibbenský přístav na jižním pobřeží Ibu. Je to šedé, ponuré město v prudkých kopcích, s dlážděnými uličkami osvětlenými lampami s velrybím olejem, s doky a loděnicemi. Největší stavbou tam býval hrad Božích králů, z nějž jsou dnes jen ruiny. A je to jediné město, kam smí volně vstoupit cizinci. Ze Západozemců ho proto nejlépe znají nájezdníci ze Železných ostrovů, kteří se nebojí plout i takovou dálku.

Druhé město Ib Nor na severu Ibu je bez pozvání pro cizince zcela zapovězené, proto o něm nemají v Západozemí informace. Nový Ibbiš na kontinentu je jen chudým stínem svého předchůdce Ibbiše. A poslední ze známých měst, Ib Sar na Vzdáleném Ibu, je neoblíbené město, jež dosud trpí svou minulostí trestanecké kolonie.

Lidé a hospodářství

Ekonomika Ibbenu závisí hodně na tom, o kterou část Ibbenu jde. V horách těží zlato, železo a cín, zemědělství v tundrách lze jen těžko provozovat, s výjimkou chovu koz, v lesích zase těží dřevo, jantar a loví lesní zvěř pro kožešiny. Nejslavnější jsou ale pro velkou flotilu velrybářských lodí, která jim zajišťuje další obživu – velrybí kosti, tuk, olej a maso vedle obvyklých rybářských úlovků. Za tím často plují do vzdáleného Lorathského zálivu, protože Lorath nemá takové námořnictvo, aby jim v tom zabránilo. Loví ale často i na druhé straně a jsou tak jedni z mála národů, kteří se plaví po Chvějivém moři i dál na východ.

Jsou ostatně velmi houževnatí, byť malí – zřídka dorůstají víc než 1,6 m, podsadití, mají široká ramena a hruď, dlouhé ruce, krátké a silné nohy, vysoká čela, malé zapadlé oči, velké hranaté zuby a masivní čelisti. Jejich kůže je bledá, muži mají tmavé husté chlupy tuhé jako dráty na rukou, nohou, hrudích a zádech, ženy mívají nepoddajné tmavé vlasy a často též knírek. Také o nich kolují mýty, že mají šest prsou, ale to každý, kdo na Ib zavítal, snadno vyvrátí. Nicméně obecně nejsou považováni za přitažlivé. Také mají vlastní hrdelní jazyk a vlastní kulturu. Jsou zruční řemeslníci, schopní lovci a stopaři. V minulosti věřili, že by byli prokletí, kdyby se vydali na pevnině tak daleko, že by neslyšeli zvuk moře, ale nyní brázdí celý svět.

Na to vše dříve, na život na ostrově i cestování, dohlíželi Boží králové, ale po Zkáze Valyrie byl poslední z nich zabit a nyní Ibbenu vládne Stínová rada, jejíž členy vybírá Tisíc, shromáždění tisíce bohatých představených cechů, šlechticů, knězů a kněžek. Otázka ale je, jak to bylo na začátku.