Kůň

Kůň (Horse) je stejně jako v našem světě čtyřnohý býložravý lichokopytník. Vyskytuje se skoro po celém známém světě Písně ledu a ohně a Hry o trůny (není známo, jestli je dovezli i na Sothoryos a jestli je mají na ostrovech v Letním moři), kde používají koně k dopravě, v boji, jako symbol postavení a jako zdroj. Koně, hřebce coby samce, valachy, když je vykastrují, což je činí klidnějšími a vhodnějšími pro práci, klisny coby samice. Existuje také mnoho plemen koní, z nichž ale bylo jmenováno jen málo.

Například píseční oři z Dorne. Menší než běžní váleční oři, neunesou tíhu brnění, ale podle Dornů vydrží běžet celý den a půl bez únavy. Mají dlouhý krk, úzkou hlavu, jsou štíhlí, rychlí, obvykle ryšaví, zlataví, černí nebo bílí a považují je za velice krásné. Daeron I. Targaryen ve své knize Dobytí Dorne poznamenal, že Dornové milují své písečné oře jako děti a rytíř Skvrnodřeva je prý ustájil přímo ve své síni. Však na jednom černém hřebci s ohnivou hřívou a ocasem třeba přijel princ Oberyn Martell do Králova přístaviště, jeho dcera Nymeria jezdila na zlatém a i ostatní Martellové, pokud potřebovali koně, používali právě písečné oře. 

Vedle toho jsou známí někteří příbuzní koňů. Jako poníci, menší, mohutnější, vhodní pro tažení dvoukoláků, nošení nákladu a pro menší jezdce. Muly, kříženci osla a kobyly, které se obvykle nemůžou dál rozmnožovat, i když někdy se to samici podaří. Jsou cenění pro jejich výdrž a všestrannost, jsou to skvělá pracovní zvířata, dá se na nich i jezdit, vyhlášené jsou hlavně v Údolí, kde je používají pro výstup po nebezpečné horské stezce do Orlího hnízda. Jen se nehodí do boje. Nebo zebroni, trochu vzteklí kříženci koňů a zeber z Dálného východu Essosu, tedy jsou menší než koně, mají pruhovanou černobílou srst a jsou odolnější než koně, vydrží dlouho i na velmi chudé potravě. Podle účelu, ke kterým se používají, se ale koně rozdělují ještě dalším způsobem. 

zdroj

Pro rytíře a válečníky to jsou velcí váleční koně, konkrétně podle středověkých názvů destrier, courser, charger a rounsey. Destrier je vysoký, silný, „velkolepý“, bujný. Jezdí na nich obvykle rytíři, kterým dodávají majestátní vzhled na turnajích, protože jsou to jedni z nejodolnějších koňů co se týče sportovních disciplín, akorát ve sněhu mohou klouzat a přímo do bojů je berou jen vzácně. Bývají to tak nejcennější koně z dobrých chovů, dobře cvičení, drazí. Courser je o něco menší ale rychlejší, hodí se na válku i na lov, vlastně jsou to běžní váleční oři, ale rytíři a šlechta je používají i pro rytířská klání. Stejně jako charger je menší válečný oř vhodný na dlouhá válečná tažení i pro turnaje, takže je mají třeba i v Zálivu otrokářů. Zatímco potulní rytíři, panoši a obyčejní vojáci mají hlavně rounsey, což je silný a schopný oř, dobrý pro válku i pro nošení nákladu, ale bývá to běžné, levnější plemeno.

Potom jsou jezdečtí koně, pro něž používají středověké výrazy palfery a garron. Z palfrey dělá schopnost stabilní, pomalé jízdy pohodlného koně pro dlouhá cestování, dobré plemeno může být stejně drahé jako destrier, a tak na nich často jezdí šlechta. Akorát se nehodí pro boj nebo klání. A garron je zase ideální kůň do složitého terénu a jediný rozumný kůň pro jízdu za Zdí. Je menší, schopný dobře si poradit s nepravidelným terénem a zimou, hlavně ve velké zimě se mu daří lépe než palfrey a mnohem lépe než destrier, kteří vyžadují lepší krmivo a mají problémy ve sněhu. Proto je k jízdě i nošení nákladů hojně používá Noční hlídka, divocí a severské horské klany, které dokonce vyrobily zvláštní sněžnice pro jejich kopyta. 

A potom jsou silní koně pro práci. To jsou vedle mul a poníků tažní koně, vhodní pro únavné, těžké úkoly a případně pro jízdu, pokud není k dispozici lepší, ale vůbec ne do boje. A například stot má být výrazně podřadný kůň vhodný pro nenáročné úkoly na farmě. 

zdroj

Jsou proto velmi cenění ve většině kultur Západozemí i Essosu, dá se asi říct, že ve všech kulturách kromě těch z menších ostrovů. Jako třeba Braavos, kde se koně nevyplatí, protože celé město stojí na kanálech v laguně, nebo na Železných ostrovech, kde nejsou žádné dobré pastviny, ostrovy jsou příliš kamenité, většina Železných jsou nevalnými, pokud ne rovnou špatnými jezdci, a pokud někdo koně má, tak garron nebo chlupaté poníky vyšlechtěné tak, aby mohli přežít na chudé pastvě. I vozíky tam místo tažných koní tahají spíš ještě odolnější a užitečnější voli.

Naopak ve zbytku Západozemí se koně používají pro většinu přepravy a pro práci. Očekává se, že každý rytíř si pořídí vlastní zbroj a koně, a proto jsou na ně rytíři a šlechtici velmi pyšní. Je také obvyklé pořizovat i zbroj pro koně, která má zabránit tomu, aby o něj jezdec v boji nebo v turnaji rychle přišel. Dokonce i někteří rytíři Noční hlídky si přivádí své destriery namísto koní na Zdi. Podle Staré chůvy ze Zimohradu na koních jezdí i Jiní (bílí chodci), a to na mrtvých bledých koních. Jsou proto i ve znacích mnoha rodů. Třeba Brackenové mají rudého hřebce a kdysi měli být chovateli koní, Risleyové černého rytíře na černém koni, Rooteové dvouhlavého hnědého koně, Ryswellové černou koňskou hlavu s rudou hřívou a očima.

A v Essosu mají koně ještě mnohem víc využití, vlastně je Essos původní přirozené prostředí koní, protože do Západozemí je přivedli První lidé, kteří přišli z Essosu. 

V Qohoru jsou například častou obětí Černé kozy Qohoru. Ve Volantisu bohatí používají vozy tažené čtyřspřežím. Sarnorové, než je Dothrakové vyvraždili, používali krvavě rudé koně k tažení válečných zkosených vozíků. Celá kultura a existence kočovných Dothraků závisí na koních, na kterých tráví většinu života, mají je i jako boha i jako zdroje obživy a i lodím říkají dřevění koně. Dokonce se říká, že Traviny v centrálním Essosu, kde se dnes rozkládá Dothracké moře, kdysi dávno obývali kentauři, což by mohli být jak opravdoví pololidští, polokoňští tvorové, tak i popis jezdců na koních lidmi, kteří koně ještě nezkrotili.