Ještě několik let po konci Tance draků a odchodu všech armád trval falešný úsvit plný problémů. Jedním z největších byla nezletilost krále Aegona III., který tak nedokázal dost dobře čelit několika politickým konfliktům. Ostatně, potíže s nimi měla i rada regentů a jeho několik pobočníků, mezi nimiž docházelo k různým komplotům a pokusům o získání větší moci.
Ustálila se sice pravidla upravující dědění a nástupnictví, která měla jednou provždy zabránit další válce. Rod Targaryenů začal využívat modifikovanou verzi primogenitury, kdy nároky žen umístil až za všechny možné mužské příbuzné včetně vzdálenějších. Nicméně současnému vládci a s ním i říši se dalo pomoci jen stěží. Král se stal po hrůzách války a děsivé smrti matky přímo před jeho očima velmi zasmušilým, melancholickým a dny trávil sám dumáním ve svých komnatách. Zvykl si žít jako pouhá figurka lordů, regentů a malé rady a nesnažil se získat žádný skutečný politický vliv, což přetahování o reálnou vládu jen umocňovalo.
Prvními regenty, jež o krále a království pečovali, bylo proto rovnou šest lordů a jedna lady, neboli rada sedmi, avšak nevydrželi v tomto složení příliš dlouho. Jen velmistr Munkun sloužil po celý čas, kdy Aegon regenta potřeboval. Ostatní regenti a pobočníci odstupovali, byli nahrazování nebo umírali, protože Aegonova vláda začala během tuhé zimy a epidemie zimní horečky. Jako první zemřel kvůli vysokému věku Corlys Velaryon. Jeho vnuk (či nemanželský syn, to se nikdy zcela nezjistilo) Alyn doufal, že převezme dědečkův post, ale byl odmítnut. A ještě tentýž rok se nejvyšší politická patra prostřídala několikrát. Lord Caron se vzdal místa v radě, ser Manderly taktéž, aby se mohl vrátit do Bílého přístavu poté, co mu zimní horečka vzala otce a bratra. Tatáž nemoc postihla Tylanda Lannistera, jenž se navrátil ze Svobodných měst a byl jmenován pobočníkem i přes znetvoření způsobená Rhaenyrou při výsleších, a stejně tak jí podlehl další regent, lord Westerling.
K tomu se král ocitl v podobně nepříjemné situaci i ohledně zabezpečení rodu. Hned na konci války se oženil se sestřenicí Jaehaerou, posledním přeživším dítětem Aegona II. Jenže ta se o dva roky později zabila, když vyskočila z okna na hroty kolem Maegorovy pevnosti v Rudé baště. Tedy oficiálně šlo o sebevraždu, jen někteří z jejího okolí včetně šaška Hříbečka si šeptali, že byla zavražděna členem Královské gardy. Lord pobočník Unwin Peak, hlavní podezřelý z údajné vraždy, se pak snažil vnutit králi vlastní dceru, ale regenti jeho snahy zastavili a zorganizovali ples pro všechny svobodné dámy říeše. Lady Rhaena a Baela, Aegonovy poloviční sestry, na něj přivedly i svou šestiletou sestřenici Daenaeru Velaryon, kterou si Aegon nakonec zvolil jako královnu i přes protesty a výhružky pobočníka, že odstoupí. I regenti to totiž jen uvítali a s novou královnou nastoupil i nový pobočník. A tak se pobočníci a regenti dál střídali, jejich ambice je vyzvedávaly na vrchol a shazovaly dolů až do králova šestnáctého dne jména, kdy se připojil k malé radě a oficiálně jako zletilý propustil všechny.
 |
| zdroj |
Rudý kraken
Nebyly to ale jen politické tahanice v hlavním městě, jimž bylo třeba věnovat pozornost. Stále zbýval jeden válečný lrod, jehož akce občanskou válkou sice začaly, ovšem nabraly úplně nový, nečekaný směr. Na začátku války nabídli Daltonu Greyjoyovi zelení úřad správce lodí za podmínky, že vezme své lodě a utká se s Corlysem Velaryonem. Dalton místo odpovědi počkal na nabídku černých, která se mu nakonec vyplatila víc. Daemon Targaryen navrhl využít jeho krvežíznivost a přinesl něco po jeho chuti. Místo toho, aby po něm chtěl obeplouvat kontinent, žádal si pouze, aby napadl jejich nepřátele na západě, především Lannistery.
A tak se rod Greyjoyů přidal k černým. Se zničenou lannisterskou armádou a armádou zelených mířící na východ (ke zrádnému Tumbletonu) zůstaly západu k ochraně jen zbytky původní síly pod vedením ovdovělé Johanny Lannister a Dalton a jeho Železní dva roky pořádali nájezdy do Západních krajin a Roviny. Dokonce obsadili Útes a Krásný ostrov, a když si nemohli vynutit přístup do Casterlyovy skály, vyplenili Lannisport. Spálili jeho flotilu, vyrabovali domy, odnesli zlato, obilí, zboží a stovky žen a dívek včetně oblíbené milenky lorda Jasona Lannistera, jejich nemanželské dcery a pěti dcer lorda Krásného ostrova. Nikdo už pak Daltona ve vladaření „Zemi zapadajícího slunce“, jak říkal západnímu oceánu, nezastavil ani po konci války.
Když bylo ale Alynu Velaryonovi odepřeno místo v radě regentů, jen se zatvrdil a rozhodl se přijmout s grácií i pokusy lorda Unwina Peaka o jeho likvidaci. Odplul mimo jiné na Kamenoschody, kde oproti očekávání vítězil nad piráty a Svobodnými městy a vydobyl si značnou slávu. Následně ho proto poslali právě do Západních krajin vypořádat se s Daltonem, Unwin doufal, že alespoň při tomto úkolu konečně zahyne nebo bude poražen. Ale místo toho šlo o první ze šesti velkých Alynových plaveb a vrátil se opět vítězný.
Daltona však nakonec nezabil. Tuto úlohu zastala dívka Tess z Krásného ostrova, která ho podřízla dýkou a pak skočila do moře. A protože se Dalton nikdy neoženil, začaly ihned po jeho smrti krvavé tahanice o dědictví. Čehož lady Johanna využila k pomstě – obnovené lannisterské síly s pomocí sera Costaynea napadly Železné ostrovy a pirátské řádění ukončily.
Návrat prince
Velké překvapení se odehrálo i v Králově přístavišti o několik let později. Aegonův mladší bratr Viserys byl po únosu při nepodařené plavbě do Pentosu během války považován za mrtvého, protože o něm od té doby nikdo neslyšel, a jeho návrat byl jednou z mála příležitostí k radosti.
 |
| zdroj |
Alyn Velaryon nalezl mladého prince v Lysu v péči Rogareů a zaplatil vysokou částku za návrat jeho a jeho ženy Larry Rogare, členky bohatého a mocného rodu s Bankou Rogareů, tehdy konkurencí slavné Železné banky Braavosu. Navíc si její strýček Drazenko vzal dornskou princeznu (právě od něj se v Dorne Alyn o Viserysovi dozvěděl), a tak byli obeznámeni i se západozemským politickým kličkováním. Jenže možná proto nedopadl slavný Viserysův návrat domů nakonec nejlépe.
Rogareové byli velmi mocichtiví a brzy se zapletli do různého pletichaření. Když Lysandro Rogare svolil s návratem Viseryse domů, poslal s ním do Rudé bašty nejen Larru, ale i její tři bratry coby nové lordy. Rogarey tyto úzké vazby na Železný trůn a nejvyšší společenské kruhy v Dorne rychle učinily v podstatě princi Lysu. Banka Rogareů získala ještě větší moc než Železná banka Braavosu, Lysandro se tituloval Prvním doživotním magistrem a soustředil se na podporu obchodu se Sedmi královstvími. Tam se tomuto období začalo říkat Lysénské jaro a „sametová tyranie“ Lysandra Velkolepého, protože i jeho tři synové tam pevně zaťali drápky a mnozí se začali obávat, že hodlají ovládnout celou říši.
Moredo Rogare byl velitelem stráží své sestry. Lotho v Králově přístavišti založil pobočku banky Rogareů a Roggerio tam otevřel velmi drahý dům rozkoše, plný exotických zvířat a exotických prostitutek. Snadno si dokázali kupovat vliv i "přátele" a skutečně ovládali mnohé, přičemž se snažili nejvíc ze všeho prospět sobě.
Akorát pak Lysandro a Drazenko zemřeli pouhý jeden den po sobě, začalo se mluvit o atentátu Mužů bez tváře a na obou stranách moře se situace vymkla z rukou. V Lysu propukla válka mezi magistry a obchodními princi. Nastolit pořádek se pokusil Lysandrův nejstarší syn Lysaro, jenže na to nestačil. Navíc se šířily obavy o možném krachu banky Rogareů a Lysandrovi nakonec nezbylo než před stupňujícím tlakem utéct se vším pobratelným bohatstvím a tisícovkou Neposkvrněných. Čímž banku skutečně přivedl na mizinu, zbývajícího majetku jeho rodiny se pak chopili magistři, mnoho členů rodu prodali do otroctví a Lysara, jehož nakonec chytili ve Volon Therysu, ubičovali.
Západozemští lordi k tomu odmítali dále snášet u dvora cizince, což byl v jejich očích ten největší zločin Rogareů, a jakmile přišli o podporu zpoza moře, využili situace. Obvinili Rogarey ze zrady vůči Aegonovi III., zatkli bratry, vydali zatykač i na lady Larru a přišli s mnoha tvrzeními o podvodech a krádežích. Mladý král však pochopil, že nařčení ze zrady má velmi vratké základy (ač některých menších činů se Rogareové dopustili) a odmítl svou švagrovou vydat. Tak se dostal do osmnáctidenního obléhání v Maegorově pevnosti, dokud nevymohl naopak zatčení žalobců. Nestihl to ale dřív, než své ambice Rogareové vzdali sami. Roggerio prodal nevěstinec a odplul z kontinentu, Lotho zmizel do Starého města, aby pomohl založit banku Starého města, když byl sice shledán nevinným, ale přesto "potrestán" useknutím ruky, a Moredo vyrazil do Braavosu, aby získal zlato na útok proti Lysu.
Nadšená nakonec nebyla ani Larra. Žila v Králově přístavišti ve všem myslitelném luxusu a porodila tři děti, Aegona, Aemona a Naerys, ale odmítala se učit Společnému jazyku, dávala přednost lysénské módě, obklopovala se lysénskými dámami a služebnictvem a jako své ochránce si dovezla cizí bojovníky včetně těch z bojových jam. Tím vším přispívala k odporu Západozemců, a když přišla o společnost bratrů, opustila rodinu, odjela zpátky do Lysu a král už neměl vůbec žádný důvod k pozitivním myšlenkám.
Zlomený drak
Po všech tahanicích, vypořádávání se s posledními boji, dospíváním, ustavováním vlastní vlády a se znovunalezeným bratrem už král Aegon III. neměl mnoho energie ke stabilizaci říše a dokonce ani vlastní osoby nebo rodu. Jako nového pobočníka jmenoval bratra Viseryse a společně se ještě několikrát potýkali s muži prohlašujícími, že jsou Daeronem Odvážným, princem, jenž zmizel během druhé bitvy u Tumbletonu a jeho tělo nikdy nebylo nalezeno. Také se ale, jako jediný ze svých příbuzných, rozhodl potýkat se samotným znakem svého rodu. S draky. Tím nečekaně zasáhl do historie možná stejně znatelně, jako předchozí generace. Za jeho vlády totiž draci tančili naposledy a Targaryeni přišli o jeden obrovský symbol a hlavně jistotu moci.
Protože během předchozích bojů proti sobě kromě armád často stáli právě dračí jezdci a jejich zvířata se rvala na život a na smrt, zbyla po válce ve známém světě spousta vajec, avšak pouze čtyři draci. Zloděj ovcí, jenž zmizel i s jezdkyní Kopřivou a už nikdy ho nikdo neviděl (existovaly příběhy o ohnivé čarodějce, jež se usídlila v Měsíčních horách), divoký Kanibal na Dračím kameni, Stříbrokřídlá, která bez jezdce šílela smutkem po smrti Vermithora v pelechu na Rudém jezeře v Rovině, a Ranní světlo lady Rhaeny, vylíhnutý během války.
Aegon jako dítě jezdil na Bouřkovém mraku, jenž zemřel, když ho donesl na Dračí kámen po přepadení lodi do Pentosu během války. Od té doby žádného dalšího draka neosedlal, po válce už ani za nic nechtěl a v podstatě i bránil jejich řádné péči. Poslední drak, který se vylíhl, tak byla zakrslá, nemocná a zdeformovaná zelená samička s nefunkčními křídly, jež zemřela velmi brzy, a jejích pět vajec nikdy neprobudila k životu. Pak zemřeli i Ranní světlo a Stříbrokřídlá, Kanibal jako Zloděj ovcí zkrátka zmizel, a draci ze známého světa vymizeli úplně. Lze se sice dohadovat, zda třeba dva poslední jmenovaní ještě dnes někde v neprobádaných končinách světa neloví, nicméně dalších 150 let už živého draka nikdo neviděl a většina říše z toho obviňovala právě Aegona III. Drakozhoubu. Někteří ještě spekulují nad přirozenými příčinami a jiní, že mistři ve své snaze potlačit magii zašli příliš daleko, ale pravý důvod nejspíš nikdy nebude znám a královu přezdívku nikdo nevymaže.
Pouze podle Tyriona Lannistera byla úplně poslední dračí dvojčata z Dračího kamene. Ve sklepení Rudé bašty našel dvě podobné a znetvořené malé lebky a po jejich průzkumu byl přesvědčen, že právě s nimi jejich druh vyhynul. Jen jistotu neměl. Poslední drak prostě oficiálně zamával křídly v roce 153 po dobytí Západozemí a po jedněch z největších a nejzvláštnějších tvorů, jaké kdy svět spatřil, zůstaly pouze vejce a sbírka devatenácti lebek různých velikostí a různého věku, rozvěšených na odiv v trůní síni v Rudé baště. Mnoho z nich přitom nepatří drakům Targaryenů z doby jejich vlády. Většinu se nikdy nepodařilo identifikovat, možná jsou tisíce let staré a Targaryeni je přivezli ještě z Valyrie. Nebo dokonce, protože kdysi prý draci létali všude po světě, některé pochází z dávných západozemských časů.
Z vajec se ovšem stal ještě zajímavější předmět než z lebek. I zkamenělá mají velkou cenu pro svou krásu a exotický původ a i přes Aegonovu nechuť neustaly pokusy o jejich vylíhnutí. Na naléhání prince Viseryse nakonec i Aegon pozval z Essosu devět mágů, ale stejně jako jiné pokusy, i tento skončil nezdarem. A mnohým se začalo zdát, že léta jsou čím dál kratší a zimy delší a krutější.
A i zbytek Aegonovy vlády se nesl ve stejném duchu zmaru a předčasného konce. Sice se pokoušel přinést říši vytoužený mír a bohatství, avšak jeho odstup a chlad mu nikdy nedovolily spřátelit se s lordy nebo dvořany. Začali ho považovat za zlomeného krále zlomeného království. Většinu času za něj vládl jeho bratr pobočník a Aegon, až do smrti melancholický a uzavřený, nenacházel potěšení v ničem. Zamykal se ve svých komnatách, kde celé dny přemýšlel bohové ví nad čím. Jeho psychika chátrala obrovskou rychlostí. Prý ho na každém kroku provázel žal, postupně přestal snášet doteky, dokonce i od své královny Daenaery, jež zůstala po porodu synů Daerona a Baelora a tří dcer uvězněná v nešťastném manželství. Až Zlomený král, jemuž spousta lidí hádala mnohem vyšší věk, nakonec zemřel v pouhých šestatřiceti letech na tuberkulózu.
Téměř dobyté Dorne
Ve čtrnácti letech pak na místo svého otce nastoupil jeho nejstarší syn Daeron, korunován jako Daeron I., známý nejprve jako Chlapecký král, později Mladý drak. I přes svůj nízký věk se stylizoval do role válečníka a dobyvatele a měl velkou sebedůvěru a charisma. Byl též velmi pohledný, statečný, nebál se žádného bitevního pole, kam nosil zlatočerné brnění. A jako jeden z mála králů, kteří převzali korunu Aegona Dobyvatele, si ji v jistém smyslu doopravdy zasloužil.
 |
| zdroj |
Rozdělil svou armádu na tři a osobně vedl jednu část po Kostěné cestě. Z chyby Oryse Baratheona se poučil tak, že použil kozí cestičky, aby se vyhnul pastem a strážným věžím. Druhá část vedená Tyrelly ve stejnou chvíli zaútočila v Princově průsmyku a třetí část s Dubovou pěstí Alynem Velaryonem v čele dostala na starost námořní útok na pobřeží. Alyn využil toho, že Dornové obrátili pozornost k průsmyku, smetl Prkenné město a dostal se k Zelenokrvavici zakusující se hluboko do posledního samostatného království.
Kupodivu se Daeronovi tato strategie vyplatila. Bitvy proti svým nepřátelům vyhrával a pouhý rok po korunovaci a spřádání plánů dosáhl i Slunečního oštěpu, sídla Martellů. Přišel sice o deset tisíc mužů a čelil pokusům o vraždu, z nichž nejhorší byl otrávený šíp, který místo něj zasáhl člena Královské gardy, Aemona Dračího rytíře, králova bratrance, ale úspěch slavil ohromující. Aemona poslal zpátky do Králova přístaviště, kde se plně zotavil, a stal se prvním Targaryenem, který spojil celé Západozemí.
Princ Dorne a dornští lordi před ním poklekli a odevzdali do hlavního města čtrnáct urozených rukojmí jako pojistku loajality. Daeronovi, zvyklému z ostatních království, že všechna rozhodnutí má v rukou právě šlechta a jakmile uzavře dohodu s ní, je dohodnuto definitivně, to stačilo. Nepočítal s odhodláním poddaných bránit se okupantům stůj co stůj.
Vládcem Dorne učinil Lyonela Tyrella a vrátil se domů, kde své zážitky sepsal v knize Dobytí Dorne. Ta se stala docela známou a oblíbenou četbou pro příjemnou jednoduchost a hrdinskost v živě popsaných bitvách. Nu, přehnaně popsaných se zveličenými počty protivníků, aby jeho vítězství znělo působivěji. I toho ale dokázali Dornové nakonec využít, od té doby nechávají nepřátele v domnění, že je Dorne silnější. Zároveň popisoval i některé zvyky a kulturní odlišnosti. Rozdělil Dorny na kamenné, písečné a slané podle toho, kde žijí a co je pro ně typické, a zaznamenal jejich značnou lásku k písečným ořům, mnohdy se rovnající lásce k dětem. Udivilo ho, že třeba rytíř ze Skvrnodřeva měl ty své ustájené přímo ve vlastní síni.
Jenže bohužel pro něj, ani přes nadšení a upřímnou snahu, nedobyl poslední království trvale. Celé slavné vítězství vzalo za své po pouhých čtrnácti dnech vlády dosazeného lorda Lyonela. Ten se stěhoval z jedné pevnosti do druhé, honil rebely a Dornové toho bez váhání využili. Jeho zvykem bylo vyhodit lordy z jejich komnat, zabrat si je pro sebe a údajně i trávit dost času s mladými dívkami. Jednu noc si vybral postel lorda Qorgyla s těžkým sametovým baldachýnem, a když zatáhl za provaz, ať už k přivolání služebné nebo společnice, baldachýn se rozhrnul a na Lyonela spadla stovka rudých škorpionů.
A jakmile se novinky o jeho smrti roznesly, po celé zemi se rozpoutala rebelie. Dornové opět bez milosti likvidovali targaryenské síly. Daeron musel přiznat, že čelí stejné situaci jako jeho předci, bez ohledu na důkladnou přípravu. Jen se na rozdíl od nich se nechtěl vzdát. Vyjel znovu do boje a čtyři roky se pokoušel vzpoury potlačovat. Ztratil při tom téměř padesát tisíc mužů, ať už kvůli nesnesitelnému horku nebo zákeřným protivníkům, jediné pamětihodné vítězství si připsal pouze Aemon, jenž zabil dornského šampiona, a nakonec padl sám. Uvolil se totiž setkat s Dorny pod mírovými zástavami. Dornové pak místo vyjednávání na krále zaútočili a zabili ho spolu s třemi rytíři Královské gardy, zatímco se čtvrtý ostudně vzdal a další, Aemon, byl zraněn a zajat.
Doba požehnaná
Dorne se tedy po mazaném vítězství opět oddělilo od Sedmi království a odvážný, avšak bláhový pokus Mladého draka nepřinesl nic, než těžké ztráty v podstatě pouze na královské straně. Protože když Daeronův strýc Viserys trval na tom, aby odpověděli alespoň popravou rukojmích, Daeronův mladší bratr Baelor zakázal komukoli ublížit.
A o značnou ztrátu šlo i v nejvyšších kruzích. Daeron se ve vší válečné vřavě trvající celou jeho vládu nestihl oženit, natož zplodit potomky. Zůstala po něm pouze socha s mečem pozdviženým proti Dorne ve Starém městě a na trůn nastoupil Baelor jako Baelor I., král známý touhou po míru a zbožností a přezdívaný proto Požehnaný a Milovaný.
Žádný jiný král nejspíš nebyl tolik milován poddanými a zároveň odsuzován šlechtou, jako právě Baelor. Měl rád svůj lid a bohy, byl milosrdný, jemný, vypadal křehce s hubenou postavou a korunou z květin a vinných listů, věnoval se charitě a jeho oblíbenou zbraní byla modlitba. Zkrátka byl králem i septonem, navzdory faktu, že se krátce před korunovací oženil se svou sestrou Daenou. Odmítl totiž jejich manželství završit, což Daenu v nejmenším netěšilo. Začala například nosit místo tradiční černé výhradně bílé šaty, aby ho zahanbila a všem ukázala, že zůstává pannou, protože odmítla jinou barvu, dokud ji nepřijme do svého lože. Jenže Baelorovi se v bílé líbila, tvrdil, že tak vypadá nevinněji, a na situaci nehodlal měnit nic.
A když byl korunován, bylo mu sedmnáct let, nezměnil na jeho duchovním přesvědčení vůbec nic ani zkušený pobočník Viserys. Baelorovým prvním královským aktem byla milost pro rukojmí a veřejné odpuštění vrahům jeho bratra. Zároveň zatoužil zcelit rány způsobené Daeronovou válkou a osobně vrátit rukojmí do Dorne, tudíž se vydal Kostěnou cestou, pěšky, bez bot a oblečen pouze v pytlovině, zatímco oni jeli na koních.
Takto se po značných útrapách dostal k místu, kde rod Wylů držel prince Aemona, nahého a zamčeného v kleci. Prosil lorda Wyla, aby ho pustil, ale lord odmítl. Baelor proto pokračoval ve svém ordálu až do Slunečního oštěpu, a že tam vůbec došel, bylo považováno za první zázrak jeho vlády. A za druhý, že dokázal vyjednat mír s princem Dorne. Nešlo však o bláhovou dohodu o odložení zbraní a objímání. Jednou z podmínek byl sňatek prince Daerona, Viserysova vnuka, s nejstarší princovou dcerou Myriah až obě děti dospějí.
 |
| zdroj |
Ne smrtelně, nakonec se znovu ujal vlády, ještě odhodlanější než na začátku. Přesvědčil Nejvyššího septona, aby anuloval jeho nezavršené manželství, protože bylo uzavřeno dřív, než se stal králem, a všechny své sestry, Rhaenu, Elaenu i bývalou manželku Daenu, přestěhoval a v podstatě uvěznil do „Dvora krásy“ v Rudé baště, později přejmenovaného na Panenské komnaty. Hodlal tak uchránit jejich nevinnost a ubránit je před vší špatností světa, především před mužskými choutkami, a někteří si myslí, že se snažil chránit i sám sebe, protože se bál, že mu krása jeho sester jednou nedá spát. A podle Cersei Lannister se bál vlastního rozkroku. Většina jeho rádců včetně pobočníka Viseryse protestovala, samozřejmě se to nelíbilo ani princeznám, ale Baelor se nedal obměkčit. Poskytl sestrám veškerý možný komfort, lordi a rytíři jim ve snaze vysloužit si královu přízeň poslali komorné a život královské rodiny se mohl zvláštně ustálit.
Jenže následně zašel ještě dál. Postavil v Králově přístavišti mimo zákon prostituci a připravil víc než tisíc prostitutek a jejich dětí o obživu. Nejen proto tak došlo k protestům, které Baelor ignoroval. Zaměstnal se raději stavbou nového septa, jež zřel v jedné vizi na Visenyině kopci. Tak velkolepého, že ho dokončil až po několika letech na konci své vlády. Během ní přitom myslel ponejvíc na své poddané a především chudé a pravidelně bez okolků darovával královský poklad charitě. Jeho lordi se proto obávali, zda hadí jed, jemuž v Dorne čelil, neovlivnil jeho mysl, a stejně tak se jim příliš nelíbil čím dál větší vliv Nejvyššího septona. A jelikož králi jeho vlastní septonský stav bránil mít potomky, báli se i o osud království.
Brzy si navíc mezi urozenými vysloužil nejen nejistotu, ale rovnou pohrdání, když donutil jednoho pyšného lorda umýt nohy malomocnému. Také poskytoval roční přísun chleba každému muži a ženě ve městě. Spálil několik podle něj nevhodných knih včetně všech jejich kopií, tudíž svět z velké většiny přišel třeba o Hříbečkovo svědectví sepsané šaškem Hříbečkem během Tance draků nebo Nepřirozenou historii o dracích a wyvernech od septona Bartha. Pokusil se ve své očistné snaze podle mistra Walgrava a jeho spisu Černá křídla, rychlá slova i vyměnit havrany nosící zprávy za hrdličky a uděloval daňové úlevy těm lordům, kteří ochraňovali dcery pomocí pásů cudnosti. Dokonce i přimět své dračí vejce, aby se vylíhlo, se pokoušel půl roku modlitbami. Přirozeně se reakce nedočkal.
Kvůli takovým nařízením proto velmi vyhovoval poddaným a vadil šlechtě, ale jako by mu na tom nezáleželo, neposlouchal nikoho. Ke konci vlády často podstupoval půsty ve snaze ovládnout své tužby, a to tak extrémní, že se nezřídka zhroutil. A pokud ne dávný jed, tohle rozhodně jeho rozum ničilo. Když třeba zemřel Nejvyšší septon, Baelor na jeho místo vybral kameníka Patea, protože mu to údajně nařídili bohové díky jeho nádherné práci. Baelor uvěřil, že jde o Kováře v lidské podobě, a úplně ignoroval Pateovu negramotnost, neznalost modliteb a jednoduchost. Pro církev naštěstí tento nejvyšší představitel víry zemřel hned další rok (možná ho Viserys nechal otrávit, aby nezahanboval říši), avšak Baelor se nezastavil. Oznámil, že mu Sedm odhalilo nového, a do úřadu obsadil osmiletého výrostka z čalounické rodiny. Údajně měl vidět, jak dělá zázraky a mluví k holubicím, jež mu odpovídají božími hlasy. A to stále nebylo to nejhorší.
Držel měsíční půst po smrti novorozených dvojčat jeho bratrance Aegona a Aegonovy sestry Naerys. A když jeho vlastní sestra a bývalá žena Daena porodila bastarda Daemona Vodského, postil se čtyřicet dní a nocí o vodě a chlebu. Jednačtyřicátý den zkolaboval, už mu nebylo pomoci ani velmistrem Munkunem ani údajně zázračným Nejvyšším septonem. Sám sebe vyhladověl k smrti ve snaze očistit se od hříchu, i když si někteří myslí, že ho Viserys otrávil, aby se dostal na trůn. Ale i mezi těmi se najdou tací, co tvrdí, že to udělal pro dobro říše. Baelor totiž pojal názor, že si Sedm přeje, aby přivedl k víře všechny nevěřící. Čímž by rozpoutal válku se Severem s jeho starými bohy a Železnými ostrovy a jejich Potopeným bohem, takže byl jeho skon příjemnější variantou.
Trůn krále a král Trůnu
Poddaní si stále pamatují Baelora jako dobrého a milosrdného krále, v hlavním městě stojí obrovské Velké Baelorovo septum s královou sochou, nicméně mistři a učenci vidí jeho zbožnost jako zhoubu a jsou přesvědčeni, že zatímco Aegon III. truchlil, Daeron I. válčil a Baelor I. se modlil, jeho nástupce Viserys konečně držel říši pohromadě. Zkušený Viserys, jenž byl jako Viserys II. korunován po dlouhé službě v úřadu pobočníka v devětačtyřiceti letech, si za život prošel velmi těžkými časy. Únosem, životem v cizí zemi, přihlížel, jak jeho rodiče rozpoutávají krvavý Tanec draků, jak umírají jeho tři poloviční bratři, nakonec i zlomený bratr Aegon III. a oba jeho synové, a tak věděl, že bláhovost nebo lehkomyslné válčení není nic, co říše potřebuje.
Už byl navíc dávno ženatý s Larrou Rogare, měl s ní tři děti, Aegona, Naerys a Aemona Dračího rytíře, a stačili se i rozejít, když se rozhodla opustit rodinu a vrátit se do rodného Lysu. Dokonce měl i vnouče Daerona ze sňatku Aegona a Naerys, zatímco Aemon sloužil v Královské gardě už Daeronovi I.. Takže ani otázky manželství a nástupnictví ho nemusely pálit. Někteří poddaní i lordi sice měli dojem, že by měl trůn připadnout Baelorově sestře Deaně, ovšem desetiletí izolace v Panenských komnatách všechny tři sestry zanechalo bez spojenců, bez možnosti vybudovat si pozici a vzpomínka na Rhaenyřin tanec byla ještě příliš čerstvá, než aby se někdo doopravdy pokusil dosadit do vládnoucí pozice ženu. Daena navíc byla dost svéhlavá, až divoká a tak byly nároky všech posledních potomků Aegona III. zamítnuty.
Neznamenalo to však, že vymizela i jeho rodová linie. Viserys své neteře propustil z nesmyslného vězení a umožnil jim běžný život. Princezna Elaena se třikrát provdala a měla celkem sedm dětí. Z toho dvě nelegitimní s Alynem Velaryonem a jedno z nich, Jon Vodský, založil nový rod Longwaterských. I bastard Daeny též připsal do historie nové rodové jméno nechvalně známých Blackfyrů.
Kromě toho se Viserys snažil reformovat zemi po bitvách a příliš štědré vládě svých předchůdců. Založil novou královskou mincovnu, věnoval se podpoře obchodu přes Úzké moře, zrevidoval zákoník Starého krále Jaehaeryse I. A kdyby o rok později smrtelně neonemocněl, pravděpodobně by se stal dalším moudrým Jaehaerysem. Jenomže smrt si ho vzala příliš brzy. Na jeho místo nastoupil jeho nejstarší syn, korunovaný jako Aegon IV., přezdívaný Nehodný a podezřívaný z otravy Viseryse ve snaze uspíšit svou vlastní vládu, o kterou nikdo doopravdy nestál a která vedla k dalšímu dlouhému krveprolití.
Žádné komentáře:
Okomentovat