Historie Bouřlivých krajin

Tento článek obsahuje zjednodušenou historii regionu Bouřlivé krajiny v Západozemí od počátku záznamů do začátku ságy. Podrobnosti jsem se rozhodla nechat do článků o jednotlivých rodech a místech, o kterých se zde zmiňuji, a toto je tedy jen základní přehled.

Úsvit bouřlivých hrdinů

Během úsvitu věků byly Bouřlivé krajiny se svými hustými lesy domovem dětí lesa úzce spjatých s přírodou. Ale vzhledem k blízkosti tehdejšího pevninského mostu mezi Západozemím a Essosem, nyní Zlomené paže Dorne, také jedním z prvních míst, kde se usídlili První lidé s vlastními původními bohy. Kvůli tomu počátek lidské historie tvořily války ukončené údajně až mírem mezi lidmi a dětmi a nastolením věku hrdinů asi před deseti tisíci lety. A i když není známo, jak moc Bouřlivé krajiny zasáhla následná Dlouhá noc způsobená příchodem Jiných (bílých chodců) či v jaké době a v jakém pořadí se tyto události odehrály, jisté je, že až do úplného vymizení dětí lesa z jihu potyčky stejně neustaly, zvláště, když se oblast stále víc zalidňovala.

K nejstarším rodům usazeným v pozdějším Královském lese a Dešťolese a kolem Mysu hněvu patří Caronové z Noční písně, lordi mokřad, jež si tak říkají, i když nevládnou celým mokřadám, válečníci a zpěváci, kteří prošli tisícovkou bitev a byli od počátku přísežní Bouřlivému konci (ač království Roviny kdysi zasahovalo až k Noční písni). Swannové, pyšný, mocný, bohatý a obezřetný rod kontrolující řeku Slayne, jenž se s Carony pře o pozici nejstarších lordů z mokřad. Možná i Tarthové, tehdy králové ostrova Tarth, protože tvrdí, že hlava jejich rodu si říkala Večernice už od úsvitu věků.

zdroj

Nejdůležitějším rodem Prvních lidí byli ale Durrandonové. Ty měl ve věku hrdinů založit Durran Bohožal, mýtický král Tisíce let, první bouřlivý král vůbec. Podle legend si vzal Elenei, dceru boha moří a bohyně větru, kterým se jejich láska vůbec nelíbila. Jejich svatba je dokonce rozzuřila tak strašlivě, že během svatební noci zničili Durranovu tvrz na útesu nad Zálivem ztroskotání a zabili celou jeho rodinu a všechny hosty. Durran však přežil a vyhlásil bohům válku. Ti odpovídali sesíláním masivních bouří na jeho formující se království, a pokaždé, když si postavil nový hrad, nemilosrdně ho zničili. Durran ale stavěl stále větší a silnější pevnosti, až nakonec sedmý hrad, Bouřlivý konec, odolal všem bouřím. Někteří věří, že mu s ním pomohly děti lesa, jiní, že mladý Bran, jenž později dostal přízvisko Stavitel. A poté měl bez dalších božích zásahů panovat tisíc let. Dle mýtů. Arcimistr Glaive tvrdí, že pojem „král tisíce let“ ve skutečnosti shrnuje dlouhou řadu dalších králů téhož jména.

Byl to třeba hned jeho syn Durran II. Zbožný, vyznavač starých bohů, jenž věnoval Dešťoles vybojovaný otcem zpátky dětem lesa, nebo Durran Bronzová sekera, který ho po dalším století opět zabral pro První lidi, tentokrát nadobro. A Durran Zarputilý, V. nebo VI., na tom se učenci nemohou shodnout, zase zabil krále obrů Luna Posledního v bitvě u Křivé vody. Tím se První lidé odcizili se staršími rasami definitivně a začali pracovat na rozšiřování své říše od pobřeží dál.

Za vlády Durrana Přítele krkavců postavil jeho vazal Maldon Massey Kamenotanec a stal se lordem Masseyova háku, čímž se vliv Durrandonů dostal až do dnešních Korunních zemí. Durran Mladý, zvaný Řeznický syn, zase zamířil opačným směrem, do války s Dorny, a naplnil řeku Slayne jejich mrtvolami, když porazil Yorena Yronwooda a válečnickou pannu Wyllu z Wylu v bitvě u Krvavé tůně. A dost možná ho pak okouzlila vlastní neteř a zemřel rukou svého bratra Ericha Druhovraha.

Durran Krásný pak k Bouřlivému království přidal i ostrov Tarth, když si vzal dceru krále Tarthu Edwyna Večernice, a jejich vnuk Erich III. Mořeplavec dokončil jeho práci, když dobyl Estermont a menší ostrůvky jižně od něj. Durran X. zase posunul hranice až ke břehům Černovodného proudu a jeho syn Monfryd I. Mocný ho dokonce překročil, porazil krále z Darklynů a Mootonů a zabral přístavy Šerodol a Panenské jezírko.

Po Monfrydově smrti však započalo první období úpadku Bouřlivého království. Monfrydův syn Durran XI. Ponurý se vzdal teritorií dobytých otcem a několika dalších. Jeho syn Barron Spanilý přišel ještě o víc, a když vládl Durwald I. Tlustý, Masseyové pozvedli meče v rebelii a odtrhli se od Bouřlivého království, třikrát se o totéž pokusili Tarthové a Zelená královna, lesní čarodějka z Mysu hněvu, zabrala většinu Dešťolesa a udržela si ho po celou generaci. Proto se také říká, že Durwaldova moc nesahala dál, než kam se mohl vymočit z hradeb Bouřlivého konce.

Tento vývoj se obrátil až v době krále Mordena II. I když hlavní zásluhu na tom měl jeho bastardí bratr Ronard Bouře, kastelán Bouřlivého konce. Byl obávaným válečníkem, vládl království ve všem kromě jména, nakonec si vzal Mordenovu sestru a během pěti let i jeho titul. Přičemž ho korunovala Mordenova vlastní královna, a pokud jsou pravdivé písně, sdílela s ním lože, zatímco Morden hnil ve věžní cele. Nedá se však popřít, že byl království ku prospěchu. Jako král Ronard Levoboček pevně vládl téměř třicet let. Drtil rebely a menší sousední krále, zabral si pro sebe dceru každého nepřítele, který před ním poklekl, oženit se měl s třiadvaceti z nich, a než zemřel, údajně mohl napočítat devětadevadesát synů. Proto dodnes mnoho bouřlivých lidí tvrdí, že má kapku královské krve.

Některé rody jí mají dokonce ještě víc. Možná nejsou přímo potomky Ronarda, ovšem jejich znaky vychází z barev Durrandonů, což znamená, že jejich zakladatel byl buď bastard nebo mladší potomek či bratranec z jejich linie nebo linie Baratheonů, kteří jejich odkaz převzali po sňatku s poslední princeznou Durrandonů. K takovým patří třeba Bollingové s přeškrtnutým znakem Durrandonů s převrácenými barvami v levé části vlastního znaku nebo Wensingtonové s jelenem v horní části vlastního znaku.

A jeden starý rod vděčí královské dynastii sice ne za královskou krev, ale za svou nobilitaci. Vypráví se, že jeden posel jménem Dondarrion kdysi mířil za bouřlivým králem, aby mu doručil zprávu, že Dornové chystají útok. Jenže ho po cestě za bouřlivé noci přepadli dva Dornové, zastřelili mu koně a meč si zlomil, když z něj spadl. Myslel si proto, že je ztracen. Tu náhle sjel z oblohy jasný fialový blesk, rozštěpil se, zasáhl oba Dorny a on mohl vyváznout a doručit zprávu včas. Král ho za to povýšil do šlechtického stavu a on přijal fialový blesk za znak svůj i všech svých potomků nosících jméno Dondarrion coby jméno rodové. Jen nejde ověřit, došlo-li k této události zrovna ve věku hrdinů. Nebo jak vůbec přesně.

Bouře Andalů

Před šesti tisíci lety, před čtyřmi nebo možná dvěma podle některých mistrů, tuto velkou expanzi Prvních lidí narušila invaze Andalů. Ti nejprve po přeplutí Úzkého moře přistáli v Údolí, které si rychle podmanili, a pokračovali dál do pevniny, především do úrodného a špatně chráněného centrálního Západozemí. Těžko přístupné Bouřlivé království tak nějakou dobu zůstalo mimo jejich zájem a Andalové zase mimo zájem bouřlivých králů.

zdroj

Král Erich VII. Nepřipravený, vládnoucí v době, kdy se objevili na kontinentu, kupříkladu prohlásil, že ho nezajímají potyčky cizinců v daleké zemi. Raději se věnoval vlastní válce. Snažil se znovu dobýt Masseyův hák od pirátského krále Justina Mléčného oka Masseyho, jehož rod se vymanil z bouřlivého poddanství za Durwalda I., a čelil útokům krále Olyvara Yronwooda z Dorne. A když Andalové dobyli Údolí, byl už mrtvý. Teprve po několika dalších letech padl do rukou Andalů první bouřlivý region, Tarth (a možná Estermont, protože jeho současní vládci Estermontové by mohli být potomky Andalů), a až Erichův vnuk Qarlton II. Dobyvatel se jim postavil, protože za jeho vlády začali přistávat i na nebezpečném pobřeží Bouřlivého království.

Ale stále měl spoustu práce i se starými konflikty. Celý rok obléhal Kamenopřilbu na Masseyově háku, než konečně zabil posledního krále Masseyů Josua. Přičemž ho po dvou letech andalský válečník Togarion Bar Emmon, který se s Masseyi spojil, z háku zase vyhnal. Jeho syn Qarlton III. pak s Andaly bojoval dál a až Monfryd V., jeho syn, zaznamenal první významné vítězství. Porazil alianci sedmi menších králů a lordů zvanou Svaté bratrstvo Andalů, i když při tom zemřel.

Po něm si drobné vítězství připsal i Baldric I. Mazaný, když ubránil Dešťoles, neboť zmanipuloval andalské krále a válečníky k útoku proti sobě, a hlavně Durran XXI. Ten vyhledal v jeskyních a dutých kopcích zbývající děti lesa a vytvořil s nimi Čarostromovou alianci. Ta porazila Andaly v sérii palčivých porážek, například u Černého močálu, v Mlžném lese a pod Pustým kopcem. A po něm Cleoden I. dokonce uzavřel nepravděpodobné spojenectví s třemi dornskými králi a vyhrál důležitou bitvu nad Andalem Droxem Zabíječem u Slayne.

Jenže ani jedna strana takto po dlouhá léta nedokázala zcela zničit druhou a boje neustávaly. Krev tekla proudem, o život přicházeli První lidé i Andalové a nebýt krále Maldona IV., snad nikdo by tomu neučinil přítrž. Maldon si ovšem vzal andalskou pannu za manželku a nakročil k uzavření míru. Jejich syn Durran XXIV. Míšenec následoval příkladu a také si vzal andalskou ženu a ke stejnému kroku podněcoval i své poddané. Během jeho vlády se tedy andalští válečníci stávali lordy a brali si dcery bouřlivých lordů a dávali jim své. A v době Ormunda III. došlo k definitivnímu míru, když ho jeho královna přiměla k zapření starých bohů a přijetí víry v Sedm.

Takto vláda Durrandonů mohla trvat další staletí. Bouřlivé království se opět rozšiřovalo z Mysu hněvu na sever, Arlan I. Mstitel smetl všechny své protivníky až po Černovodu a Klikatici, a za vlády jeho pravnuka Arlana III. se posunulo dokonce až k Šíji. 

Arlan si totiž vzal dceru říčního lorda Rodericka Blackwooda z Havranostromu, dle starých tradic Blackwoodů u velkého čarostromu v jejich sídle. A když se vlády nad královstvím Řek a Kopců chopil neoblíbený říční rod Teagů a Humfrey I. Teague hodlal zakázat vyznávání starých bohů, Blackwoodové s Vancey z Atranty a Tullyi povstali v rebelii a Roderick požádal Arlana o pomoc. Arlan svému tchánovi rád vyhověl. Souhlasil s osvobozením království a chtěl ho věnovat svým příbuzným Blackwoodům, takže se svou armádou překročil Černovodný proud, prorazil obléhání Havranostromu a ve zdrcující bitvě nedaleko Cecků rozdrtil Humfreyho, jeho čtyři syny a jeho bratra. Jenže v té bitvě zemřel i Roderick.

Jeho dědici přitom bylo jen osm let a Arlan nevěřil Roderickovým sourozencům, takže navrhl korunovat Roderickovu nejstarší dceru Shieru a provdat ji za svého syna. Jenže říční lordi odmítli mít v čele ženu a Arlan nechtěl vymýšlet žádná další východiska. Místo toho přidal centrální Západozemí k Bouřlivému království. Území Durrandonů se tak obrovsky zvětšilo, což vlastně neznamenalo skutečný úspěch. Jejich říše se táhla přes půl kontinentu a její centrum, Bouřlivý konec, zůstávalo na jejím okraji. Na Durrandony proto přišly další těžké časy. Nebylo snadné udržet celistvost říše, zvlášť, když říčním lordům takové uspořádání stále nevyhovovalo, a není divu, že za doby Arreca Durrandona zase o vše přišli.

Tehdy do centrálního Západozemí vpadl Harwyn Pevná ruka Hoare, král Železných ostrovů. Smetl veškerou obranu, protože mu někteří z říčních lordů, v naději, že jim vydobude samostatnost, pomohli, a v bitvě u Krásnotrhu rozsekal i Arrecovu armádu oslabenou rychlým pochodem z jihu. Arrec se pak dvakrát pokusil znovu překročit Černovodu a zahnat Harwyna zpátky, ale nikdy neuspěl, stejně jako jeho syn Arlan V.

Bouřliví králové tak byli asi tři generace před dobytím Západozemí draky nuceni stáhnout se a snažit se udržet alespoň původní království, protože jejich moc s tolika porážkami a soupeři nutně musela ochabovat. A, možná kvůli jejich neklidné nátuře, se upnuli na jiné války, kde mohli vyhrávat, nebo kde by pro ně porážka neznamenala významnou ztrátu – na války v Essosu.

Přibližně v té době, po Zkáze Valyrie, totiž v rozvráceném valyrijském impériu propuklo století bojů zvané Století krve. Bouřliví králové, nejznámější asi Argilak Arogantní, se připojili k nyní svobodným městům Tyroši, Pentosu, Braavosu, Lysu a Myru proti Volantisu, který se je pokoušel dobýt a nahradit ztracenou Valyrii. Do stejné války se mimo něj navíc zapojil i Aegon Targaryen, a to na stejnou stranu jako Argilak, a spolu s aliancí svobodných měst choutky na obnovu Valyrijských držav jednou provždy potlačil.

Nový jelen v královské oboře

Argilak Durrandon tak ještě na chvíli dokázal zastavit poslední úpadek Bouřlivého království. Nejen, že se připojil do bojů proti tygrům z Volatnisu a osobně vedl armádu ve Svárlivých zemích. Odrazil též dornskou invazi a dvacet let na to zabil krále Garse VII. Gardenera z Roviny v bitvě u Létopole. Jenže v době, kdy se i na západozemském nebi objevili draci, byl už starý a víceméně bezmocný. A ohrožený.

Harren Černý, třetí z králů Hoareů, jež vyhnali Durrandony od Trojzubce, tehdy dokončoval monstrózní Harrenov a měl se poohlížet po dalších cílech k dobytí, takže se ho Argilak začal bát. Nabídl proto spojenectví Aegonovi – svou dceru a část zemí mezi Trojzubcem a Černovodou za pomoc s Železnými, pravděpodobně proto, aby vytvořil nárazovou zónu mezi svým a Harrenovým královstvím. Protože nabízené pozemky ležely na Harrenově území.

Aegon však odmítl. Už měl dvě manželky, tudíž místo své nabídl ruku svého nejlepšího přítele a údajně i bastardího bratra Oryse Baratheona. To Argilaka smrtelně urazilo. Usekal ruce Aegonovým poslům a poslal je jejich pánovi. Aegon na to svolal vazaly a rozeslal havrany s dopisy, že si nárokuje Sedm království, a propukla dobyvačná válka, která drasticky změnila téměř veškeré staré pořádky.

zdroj

Do Bouřlivého království zamířil po získání Černovodného zálivu Orys s mladší královnou Rhaenys na její dračici Meraxes, tentokrát už ne s úmyslem dát Argilakovi mír nebo snad sňatek, i když Aegon i těm, kdož se mu postavili, další šance dával. A ač cestou čelili nájezdům bouřlivých lordů, neochvějně pokračovali dál až k Bronzobráně, odkud vede přímá cesta do Bouřlivého konce.

Ani Argilak neměl v úmyslu prosit o mír a o svůj život. Naopak odmítl nechat se chytit do pasti ve vlastním hradu a s počátkem obrovské bouře se vrhl proti Orysovi. Myslel si, že má značnou šanci. Měl větší, loajální armádu, přičemž u Targaryenů se o loajalitě dalo pochybovat, a šlo mu o vše, takže byl připraven riskovat. Ovšem Rhaenys měla dračici. I když Argilak zdolával jeden kopec obsazený nepřáteli za druhým, nakonec ho zastavila. V souboji jeden na jednoho ho pak Orys zabil a Aegon mu na oplátku věnoval Argilakovo království.

Nicméně Durrandonové ještě nebyli úplně zničeni. Argilakova dcera Argella zdědila otcovu tvrdohlavost a bouřlivost, zabarikádovala se v Bouřlivém konci a prohlásila se bouřlivou královnou. A když Rhaenys přeletěla hradby hradu kvůli vyjednávání, Argella prohlásila, že obránci Bouřlivého konce raději zemřou. Akorát její posádka takové přesvědčení nesdílela. Vztyčila mírové zástavy a dotáhla Argellu do Orysova ležení, svázanou, nahou a s roubíkem v ústech. Orys ji pak zbavil řetězů, zabalil ji do svého pláště, pohostil ji, vlídně s ní mluvil a nakonec ji pojal za manželku, čímž i v očích bouřlivých lordů legitimizoval svou vládu nad nyní už Bouřlivými krajinami. A na uctění Argilakovy udatnosti přijal i znak a slova Durrandonů. Tak založil rod Baratheonů, jeleny, jejichž je zuřivost, a zajistil jeho pokračování alespoň jedním synem, Davosem Baratheonem.

Bouřlivé krajiny, spojenci trůnu

Baratheoni a s nimi i Bouřlivé krajiny tedy byly od dobytí úzkými spojenci Targaryenů a Železného trůnu. Nejprve se Orys vrhl s Aegonem na dobývání Dorne, které nevyšlo, když padl do zajetí a přišel o ruku. Nicméně se stal jeho pobočníkem a i další generace zůstaly důležitými pomocníky královského rodu. Mladší ser Raymont Baratheon byl například členem Královské gardy Aenyse I., staršího Aegonova syna, a zachránil mu život během povstání Bojovníků víry v době, kdy se Aenys prokázal jako slabý král a Targaryeni proti sobě poštvali církev. Nuzní druhové, jedna ze dvou frakcí Bojovníků víry, se totiž vloupali do Rudé bašty a pokusili se ho zabít a Raymont je na poslední chvíli zastavil.

I když na druhou stranu, ne každý drak si vždy zasloužil neochvějnou podporu Bouřlivých krajin. Ser Damon Morrigen Pobožný, člen jednoho z bouřlivých rodů, byl zbožným rytířem a oddaným členem Válečníkových synů, druhé frakce Bojovníků, a stal se jejich velitelem v době, kdy Maegor rozpoutal otevřený boj mezi trůnem a církví. Jakmile byl Maegor po Aenysově smrti korunován, jeho matka Visenya vyzvala ty, kteří zpochybňovali jeho nárok na trůn, aby vznesli své protesty. Damon její výzvu přijal. Následně se odehrál soud Sedmi a Damon a jeho šest válečníků zemřelo, stejně jako šest Maegorových šampionů. Přičemž Maegor sám skončil na dlouhou dobu v kómatu.

Církev ani nebyla jediná, proti komu Maegor válčil. Ze všech sil se snažil zbavit i všech potomků svého bratra Aenyse, aby nikdo další nemohl jeho vládu ohrožovat, zvláště ti, kteří by na korunu měli mnohem větší právo. A právě to se mu za významného přispění Baratheonů nepodařilo. Když se totiž Maegorova moc začala rozpadat a poslední Aenysův syn Jaehaerys se rozhodl svého strýce svrhnout (ačkoli Maegor nakonec zemřel dřív, než se s ním dostal do ozbrojeného konfliktu), podpořil ho lord Robar Baratheon. Jaehaerys ho jmenoval Ochráncem říše a po Maegorově podivné smrti svým pobočníkem. Navíc si Robar později vzal Jaehaerysovu matku Alyssu a jejich dcera Jocelyn Baratheon Jaehaerysova syna Aemona, čímž se jejich vztahy ještě utužily.

A když po letech Jaehaerys zemřel, Jocelynina dcera Rhaenys i její vlastní syn Leanor Velaryon se na Velkém koncilu, kde se volil králův nástupce, ucházeli o trůn. Neuspěli, neboť lordi zvolili jiné Jaehaerysovo vnouče, Viseryse, ale jejich rodiny se později spojily sňatkem (Leanor si vzal Viserysovu Rhaenyru). Ovšem také rozpoutaly děsivou válku Tanec draků, krvavou bouři mezi Rhaenyrou a jejím polovičním bratrem Aegonem II., která neušetřila ani Bouřlivé krajiny.

Právě v nich hned na začátku došlo k rozpoutání té pravé válečné krutosti a k prvním královským ztrátám. Starý lord Boremund stál při příbuzné Rhaenys, tedy i její snaše Rhaenyře, a pokud by žil dostatečně dlouho, nebylo by pochyb, že se Bouřlivé krajiny postaví právě na stranu černých. Jenže se bojů nedočkal. Na jeho místo nastoupil jeho agresivní a negramotný dědic Borros, a ten se nechal slibem svatby jeho dcery s princem Aemondem Targaryenem ze strany Aegonových zelených přesvědčit ke změně názoru.

Okamžik poté, co princ a Borros dojednali podmínky, do Bouřlivého konce dorazil i princ Lucerys Velaryon, Rhaenyřin syn, vyjednávat za černé, nevěda, že už nemá žádnou šanci. Přímo nad hradem se oba střetli na svých dracích, Aemond na zkušené obrovské Vhagar a Lucerys na mladém Arraxovi, a to vše skončilo brutální Lucerysovou smrtí. Černí zkrátka Bouřlivé krajiny úplně ztratili. Už za vlády Viseryse I. se stal lordem velitelem Královské gardy Criston Cole, syn majordoma z Černoazylu Dondarrionů, a právě on přesvědčil Aegona II., aby ukradl korunu své sestře Rhaenyře, což byl důvod pro celou válku. Vysloužil si tak přezdívku Králotvůrce a za svého krále bojoval udatně a do posledního dechu, který vypustil v Říčních krajinách pod náporem armády říčních lordů a Severu.

Stejně tak si stranu zelených zvolil další člen Královské gardy z Bouřlivých krajin, ser Willis Fell, jenž v době bojů povýšil i na mistra našeptávačů a poté, co Rhaenyra v čele černých dobyla hlavní město, zařídil útěk Aegona II. i jeho dětí. Osobně také doprovázel malou princeznu Jaehaeru do Bouřlivého konce, zatímco Aegon prchal v utajení na Dračí kámen a princ Maelor do Roviny ke své děsivé zkáze. Totožnou volbu učinil i lord Jasper Železná hůl Wylde, mistr páva Viseryse I. a Aegona II., kterého Rhaenyra popravila jako zrádce. A nejspíš i Byron Swann, kterého zabila dračice Syrax, když se pokusil dostat ji stejným trikem, jako legendární Serwyn se Zrcadlovým štítem dostal draka Urraxe. Jenže místo toho, aby Syrax zmateně viděla jen svůj odraz, viděla blázna s vyleštěným štítem a spálila ho na uhel. Jen ser Joffrey Lonmouth známý jako Rytíř polibků mohl být jakožto údajný milenec Leanora zástupcem Bouřlivých krajin na straně černých. Jenže se stejně jako lord Boremund války nedožil. Zemřel během turnaje ještě před ní.

zdroj

Nakonec i lord Borros, ačkoli původně nechtěl čelit drakům, vytáhl s armádou a po smrti Rhaenyry navrátil jménem Aegona pořádek do chaosu hlavního města. I když víc než věrnost ho možná zburcoval opětovný příslib svatby, jež se po smrti všech princů strany zelených zdála v nedohlednu. Měl si totiž vzít Aegonovu dceru, a nebýt lorda Kermita Tullyho a bitvy na Královské cestě, v níž podcenil mládí protivníků, možná by k tomu došlo. Místo toho ale Borros padl, zabit byl i Aegon II. a na trůn usedl Aegon III. Ten se pokusil obě frakce smířit a jako rádce si vybíral lordy a lady z obou stran, takže jeho regenty se stali i bouřlivý Lorent Grandison či Royce Caron. I jeho nástupci si pak bouřlivé lordy dál drželi jako blízké spojence.

Například když se na trůn po bláznivém bratrově pokusu dobýt Dorne dostal mladší syn Aegona III.,  Baelor I., silný věřící, který zahájil svou vládu tím, že osobně odvedl všechny dornské zajatce z dobývání zpátky domů, jeho cesta si na něm vybrala krutou daň. Zvláště incident, kdy prošel jámou plnou zmijí, aby pomohl zajatému bratranci Aemonovi Dračímu rytíři. I když to písně popírají, zmije ho několikrát pokousaly, a právě Bouřlivé krajiny mu poskytly útočiště, kde se mohl zotavit natolik, aby přežil cestu do hlavního města. Konkrétně se o něj starali Dondarrioni a půl roku Baratheoni.

A když zemřel a na svobodu se dostaly jeho sestry, jež v náboženském vytržení zavřel do Panenských komnat, aby uchránil jejich i svou nevinnost, jedna z nich, princezna Elaena, se podruhé provdala (její první manžel ze Západních krajin zemřel o svatební noci) za lorda Ronnela Penrose (ten také zemřel za jejího života a ona se provdala potřetí za dornského lorda). To pro rod Penroseů z Bouřlivých krajin znamenalo značný nárůst vlivu. Ronnel se dokonce stal správcem královské pokladny, ač se vědělo, že právě jeho žena ve skutečnosti řídí úřad, a měli spolu čtyři děti – Robina, Laenu, Jocelyn a Joy.

Proto zůstali věrní Targaryenům i během následných rebelií rozpoutaných Blackfyry, za což bohužel zaplatili. Blackfyrové s Quentynem Ballem v čele při jedné z bitev zabili všechny syny lady Penrose s výjimkou nejmladšího. A ani po sňatku lady Aelinor Penrose s Aerysem I. Targaryenem se zdecimovaný rod nedočkal zadostiučinění. Ten totiž jevil zájem jen o knihy, vůbec ne o ni, a i když ona velmi chtěla, nikdy neměli žádné potomky.

Však i dalším bouřlivým rodům se věrnost králům zcela nevyplatila. Například ser Terrence Toyne byl rytířem Královské gardy a zamiloval se do Bethany Bracken, milenky Aegona IV. Král je jednou úplnou náhodou nachytal v posteli, Terrence nechal rozčtvrtit, zatímco se na to Bethany musela dívat, a nakonec ji rovněž zabil. Což si nenechali líbit Terrencovi bratři, vyrazili za pomstou a byli zastaveni až královskou gardou. Tehdy jejich rod upadl v nemilost a téměř zapomnění.

Nebo Wyldům a Dondarrionům. Ser Willem Wylde byl členem Královské gardy Daerona II., a proto bojoval za prince Aeriona během jeho soudu Sedmi v Jasanobrodu při konfliktu s potulným rytířem Dunkem. A právě v tomto soudu přišel nešťastnou náhodou o život milovaný korunní princ Baelor, jehož manželkou byla Jena Dondarrion, která se tak nikdy nestala královnou.

Rozmíšky u královského dvora ovšem byly to nejmenší, co Bouřlivé krajiny tehdy trápilo. Konkrétně třeba rod Musgoodů čelil veliké hanbě, protože Veselý Jack Musgood, lord velitel Noční hlídky, nechal pod Zdí proklouznout celou armádu Raymuna Rudovouse, krále za Zdí. Porazili ji až Umberové a Starkové, přičemž jak Raymun tak lord Willam Stark padli, aniž by Noční hlídka vůbec dorazila. Za trest nechal rozzuřený Artos Stark, bratr zabitého lorda, hlídku pohřbít všechny mrtvé, Jackovi se od té doby neřeklo jinak než Ospalý a tato historka rozhodně nezůstala jen na Severu.

A ostatní rody měly problémy s krutými, divokými muži i doma. Jedněmi byli například rebelští králové Supi, kteří jednou za čas sebrali dostatek následovníků, aby znamenali skutečnou hrozbu, usídlili se v Rudých horách na pomezí Dorne a Bouřlivých krajin a pořádali nájezdy do okolí. S jedním se třeba vypořádávali i lordi Caron a Dondarrion, pod jejichž zástavami šli bojovat i ser Arlan a jeho tehdy ještě panoš Dunk.

Anebo Bratrstvo z Královského lesa. To se sice za vlády Aeryse II. soustředilo hlavně na Korunní země, ale vzhledem k tomu, že jejich doménou byl celý les a velká jeho část zasahuje do Bouřlivých krajin, ztěžovalo cestování i tam. A navíc byl jeho vůdce zneuctěný bouřlivý muž, nikdo jiný než Simon Toyne, jehož předci zašlapali jeho rod do bláta kvůli lásce ke královské milence. Vypořádal se s ním až výpad rytířů Královské gardy a se Simonem osobně bouřlivý Barristan Selmy, bývalý panoš lorda Manfreda Swanna, jenž z jeho rukou zachránil lady Jeyne Swann a její septu. Jako poslední Toyne tak zůstal jen Myles Černé srdce, kapitán-generál žoldácké Zlaté společnosti.

Rebelie lorda Baratheona

zdroj

Do poslední etapy své vlády tak vstoupili Targaryeni s úmyslem udržet si pevnou podporu Baratheonů. Není to ani tak dávno, co svá pouta měli ještě víc utužit. Za vlády Aegona V. zasnoubili prince Duncana s dcerou lorda Lyonela Smějící se bouře. Jenomže Duncan zásnuby zrušil, aby si vzal neurozenou Jenny ze Starokamenů, a to Lyonela tak dopálilo, že se prohlásil novým Bouřlivým králem. Až souboj s Dunkem, tehdy už královským gardistou, který ho přinutil se vzdát, jeho rebelii ukončil. A Aegon V., aby jejich vztahy urovnal, zasnoubil svou dceru Rhaelle s Lyonelovým dědicem Ormundem.

Hned rok po jejich svatbě se narodil Steffon Baratheon, který sloužil v mládí u dvora, velice se spřátelil s bratrancem Aerysem, budoucím Aerysem II., a bojoval s ním i ve válce Devítigrošových králů, poslední rebelii Blackfyrů, kde mu v náručí zemřel otec Ormund. Toto přátelství nakonec zpřetrhala až Steffonova vlastní smrt ve vlnách Zálivu ztroskotání, když se vracel z Essosu po neúspěšné cestě za vhodnou nevěstou pro Aerysova nejstaršího syna. A i ostatní bouřliví lordi byli tehdy ještě na vzestupu.

Rod Caronů pracoval na spojenectví s ostrovními Tarthy, k nimž se v nedávné minulosti dostala targaryenská krev. Došlo proto k zásnubám syna lorda Bryena Carona s malou Brienne (ke sňatku ne jen proto, že většina Caronů včetně snoubence onemocněla a zemřela). Nebo starý rod Conningtonů už si nepřičítal jen sera Alyna, uznávaného lorda velitele Královské gardy z minulých časů, ale nově i dobré vztahy s korunním princem Rhaegarem, když se Rhaegar spřátelil s Jonem Conningtonem, který se do něj údajně rovnou zamiloval.

Jenže pak přišel osudový turnaj v Harrenově a po něm ještě osudovější zmizení Lyanny Stark, snoubenky lorda Roberta Baratheona, Steffonova syna, právě s Rhaegarem. A když se v hlavním městě objevil Lyannin bratr Brandon, aby ji přivedl zpět domů, Aerys, v němž už nebylo ani stopy po tom starém, okouzlujícím Steffonovu kumpánovi, zabil jak jeho tak jeho otce a vyžádal si hlavy i Lyannina dalšího bratra Eddarda a Roberta samotného. Oba tehdy žili v Údolí jako svěřenci lorda Jona Arryna a ten zásadně odmítl poslechnout. Svolal proto vazaly, společně s Robertem porazil Město racků, které chtělo zůstat při králi, a zatímco Ned pospíchal na Sever jako nový lord Zimohradu, Robert se obrátil k jihu, aby vzbouřil Bouřlivé krajiny.

Ani tam to původně neměl nejsnazší. Nejprve musel bojovat proti některým z vlastních vazalů ve třech bitvách u Létohradu. V nich zajal lordy Cafferena a Grandisona, a teprve když se mu podařilo obrátit je na jeho stranu (ke smůle lorda Cafferena, neboť brzy na to skončil bez hlavy), vyrazil s celým regionem za sebou dál. Přímo proti armádě Roviny, která ho porazila a zahnala na sever, zatímco obsadila jeho domov v Bouřlivém konci.

V něm přitom zůstali oba Robertovi mladší bratři, Stannis a Renly, a nastal pro ně nesmírně krušný rok. Armáda Tyrellů a Redwynů se důkladně postarala o to, aby nemohli sehnat žádné zásoby, a tak téměř vyhladověli. Nakonec přežívali na mršinách, krysách a nejšpinavější havěti. Není proto divu, že se mezi nimi našli i tací lordi a rytíři, kteří byli ochotni rebelii vzdát a ohnout koleno. Třeba ser Gawen Wylde, jenž se pokusil vyplížit z hradu, ale nepodařilo se mu to a zemřel v cele.

Jen jeden bouřlivý lord zůstal věrný trůnu, a to zmíněný Jon Connington. Šílený král Aerys ho uprostřed bojů jmenoval pobočníkem. Doufal, že díky jeho válečnému umu na rozdíl od předchůdce zvládne rebely potlačit. Střetl se proto s částí královské armády s Robertem a armádami Severu, Údolí a Říčních krajin v Kamenném septu v Říčních krajinách a svedli spolu slavnou bitvu zvonů. V ní zranil lorda Hostera Tullyho, zabil sera Denyse Arryna, ale Robertovi už nestačil. A když musel utéct zpátky do hlavního města, Aerys ho poslal do exilu, kde se měl po letech údajně (a ne zcela pravdivě) upít k smrti mezi žoldáky.

A zbylí Conningtonové pak pochopili to, co zbytek říše. Aerys ponechal nezkonfiskovanou část jejich majetku Jonovu bratranci Ronaldovi, ten se sebral a přidal se k rebelům v nejslavnější a nejdůležitější bitvě války, bitvě u Trojzubce, kde Robert zabil prince Rhaegara. Poté padlo hlavní město a i Rovina uznala, že nemůže dál bojovat. Targaryeni skončili v propadlišti dějin a lord Bouřlivých krajin se stal novým králem. Potomek údajného nemanželského bratra prvního targaryenského krále usedl na jeho trůn a svým způsobem naplnil obavu mnoha manželek, jejichž muži přivedou domů bastarda. Spolu s tím se také rozrostl vliv Bouřlivých krajin. Stannis Baratheon se stal lordem Dračího kamene a Renly lordem Bouřlivého konce a velkým přítelem Tyrellů.

Zdrcující ztrátu utržili snad jen právě Conningtonové. Robert je musel potrestat, a to tak, že jim zbyl jen hrad Gryfův hřad a jedna desetina už předtím osekaných zemí. Přišli dokonce i o titul lorda, takže nyní jsou na úrovni usazených rytířů. Snažili se sice opět trochu pozvednout, když byl Ronaldův syn Ronnet zasnouben s Brienne z Tarthu, jenže navzdory jejímu vyššímu společenskému statusu nedokázal neatraktivní a nespolečenskou dívku akceptovat. A dá se říct, že i Estermontové, rod, z něhož pocházela Robertova matka. Starý lord Estermont se dlouho pokoušel najít novou nevěstu, která by mu ho pomohla udržet, jenže ho každá odmítla, zatímco jeho dcera, Robertova sestřenice, s níž si kdysi hrával, kvůli válce brzy ovdověla. Ovšem ani příbuzenství ani ztráta manžela Roberta nezastavily, aby si s ní při jedné návštěvě jako král nepohrál znovu.

A vlastně ani pro Baratheony to nebyla nakonec zcela výhra. Bohužel, ač byli Baratheoni a ostatní bouřliví lordi tři sta let jednou z největších opor královské dynastie v nově spojené říši, dětské a postelové hrátky byly ty jediné, které Robert ovládal. Hru o trůny už hrát neuměl, nechtěl, hrál a prohrál, a i když někteří jeho vazalové stále ještě zkouší vypustit bouři, je možné, že Bouřlivým krajinám po burácivých miléniích začíná docházet dech.