Qohor

zdroj

Qohor je známý jako město čarodějů. Je nejvýchodnějším z devíti Svobodných měst a je tak považován za bránu východu. Respektive ho vnímají jako bránu do Dothrackého moře a zemí za ním a zastavují se v něm karavany z a do Vaes Dothrak, Yi Ti a dalších míst, když obchodníci i přes nemalé nebezpečí preferují cestu po souši. Zvláště proto, že Qarth, který ovládá Nefritové moře, což je druhá přístupová cesta na východ, uvalil vysoká cla na zámořský obchod. Tato skutečnost, tedy přísun východního zboží a kultury, zajistila Qohoru pověst nejexotičtějšího ze Svobodných měst a také mu pomohla stát se jedním z nejbohatších. I když nikdy nebylo zrovna chudé.

Obehnaný silnými kamennými zdmi, neboť jeho obyvatelé jsou obchodníci, ne válečníci, stojí na okraji obrovského a neprozkoumaného Qohorského lesa na březích přítoku největší známé řeky Rhoyne, a to Qhoyne. Proto skrz něj proudí do Jezera dýky, Selhorysu, Valysaru, Volon Therys a Volantisu borové šišky, zlato a jantar z poloostrova Sekyra, který se nachází severně od území Qohoru, a dřevo, stříbro, cín a další cenné suroviny z lesa. Ten je i bohatým zdrojem potravy, protože je plný losů, jelenů, obřích kanců, nebo třeba i lemurů se stříbřitě bílou kožešinou a fialovýma očima, jimž se říká Malí Valyrijci. Kromě toho vládnou Qohorští celému povodí mezi ruinami města Ar Noy na břehu řeky Qhoyne na jihu, řekou Temnovodou, která se do Qhoyne vlévá, na západě a lesem na východě.

A nejde jen o obchod, co je od počátku činí bohatými. Qohor je známý pro své lovce, lesníky a řemeslníky. Qohorské tapisérie jsou srovnatelné se slavnými myrskými a dokonce levnější, zdejší řezbáři prodávají nádherné dřevořezby a kováři jsou považováni za nedosažitelné. Zbroj, kterou vyrábí, je rozhodně nadřazená té západozemské, jsou schopni napustit syté barvy hluboko do kovu a docílit tak unikátních výsledků a jsou jediní, kteří stále ví, jak překovat valyrijskou ocel.

Mistr Pol se na toto jejich důkladně střežené tajemství pokusil přijít, ale Qohorští ho třikrát zbičovali a vyhnali, nakonec mu usekli ruku kvůli podezření, že ukradl valyrijskou čepel, a ani Tobho Mott, který se se svým uměním usadil v Králově přístavišti a například pro Tywina Lannistera překoval valyrijský meč Led, se o něj nepodělil. Ovšem podle mistra Pola se k takové práci využívají krvavé oběti (dle jeho verze právě toto odhalení stálo za posledním vyhnáním).

Což by nebylo příliš překvapivé. Věří se, že v Qohoru se provozují různá temná umění jako krvavá magie, věštění a nekromancie, a Qohorští tomu značně napomáhají svým náboženstvím. Uctívají Černou kozu, která denně vyžaduje krvavé oběti v podobě telat, volů a koňů a v posvátných dnech odsouzených zločinců. V dobách krize jsou navíc urození ochotni obětovat prý dokonce i vlastní děti v naději, že ochrání jejich město. A samozřejmě se v Qohoru najdou i vyznavači R‘hllora, mezi nimiž může být nemálo fanatiků se sklonem k upalování obětí.

Současné zručnosti a vlivu Qohořanů však není proč se divit. Město vzniklo jako dřevorubecký tábor u Qohorského lesa, kde se usazovali dřevorubci a řezbáři. Dále byl kolonizován následovníky Černé kozy, náboženskými odpadlíky z Valyrie, kteří odmítli náboženskou toleranci ve Svobodných državách a hledali místo, kde by vládlo jediné „správné“ božstvo, a zaplatili si za právo samosprávy.

Poté, když Valyrie ztratila nad Qohorem jakýkoli vliv svou zkázou, nastalo krvavé století. Tehdy sestavil dračí lord Aurion armádu z qohorských kolonistů, prohlásil se císařem Valyrie a s třiceti tisíci muži vyrazil dobýt poničený Valyrijský poloostrov. Nikdo už je však znovu neviděl a Qohor byl od té doby samostatným městem.

V tomto období se však do centrální části Essosu z oblasti pohoří Kosti také poprvé vydali Dothrakové. Padesátitisícový khalasar khala Temma, z nějž polovina byli zkušení válečníci, projížděl místy, která jsou nyní známá jako Dothracké moře, a vypaloval města. Qohorští si tak byli dobře vědomi jejich příchodu a posílili hradby, zdvojnásobili posádku a najali dvě žoldácké společnosti – Jasné praporce a Druhé syny. Také poslali delegaci do Zálivu otrokářů, aby koupili tři tisíce Neposkvrněných. Pak khal Temmo dorazil.

zdroj

První den bojů vítězili Dothrakové. Qohorští je připravili o pět tisíc mužů, jenže Druzí synové a Jasné praporce utekli, Dothrakové se vrátili načerpat síly do svého tábora a další den měli snadno vyplenit město. Večer však dorazili Neposkvrnění a už za úsvitu se postavili dothracké hordě před hradbami. Podle Joraha Mormonta, který se pohyboval mezi nejrůznějšími společnostmi Essosu, mohli Dothrakové Neposkvrněné porazit, kdyby využili své početní převahy a vymysleli lepší strategii. Jenže oni rozpoutali přímý čelní nájezd a pokusili se je prostě přejet. Dle jejich přesvědčení se pěšák nemůže Dothrakům rovnat.

Neposkvrnění odrazili hned tři nájezdy a tři útoky lučištníků. Připravili Dothraky o dalších dvanáct tisíc bojovníků, zabili i khala Temma, jeho syny a pokrevní jezdce, a stále jich šest set zbývalo a nevzdávalo se. Nový khal tak přivedl zbývající khalasar do města, kde si každý z jeho mužů uřízl cop na znamení porážky a hodil ho Neposkvrněným k nohám. Od té doby Neposkvrnění tradičně město stráží (svou výzbroj tam doplňují copem z lidských vlasů připevněným na oštěp) a Dothrakové k nim získali značný respekt. Přesto si ale Qohor někdy i dnes najímá svobodné žoldácké společnosti a raději khalům, kteří město míjejí, nabízí dary než krev.

Obdobně formálně mírové, i když ne vyloženě přátelské vztahy má i se svým nejbližším sousedem, městem Norvos. S ním na konci století krve uzavřel Qohor spojenectví, aby porazili volantské síly postupující na sever po řece Rhoyne ve snaze stát se novou Valyrií. To se jim také povedlo v bitvě zahrnující ohnivé galéry na Jezeře dýky a od té doby mezi sebou tato města nevedou boje, přestože Vousatí kněží z Norvosu považují Černou kozu za obzvláště odporného démona.

Akorát v současnosti už se Qohor nezapisuje tak slavně nebo velkolepě. Například krátce po svém založení ho vyplenila Zlatá společnost, když město odmítlo dodržet smlouvu, a vybudovala si na tomto činu pověst. V současné době tam zase podle námořníků proběhla vzpoura následovníků R’hllora, kteří se pokusili spálit Černou kozu.

A nejhorší pověst pro své město, alespoň v Západozemí, zajistil nepochybně Vargo Hoat. Ten v knize vedl obzvláště násilnickou žoldáckou společnost Chrabří kumpáni, kterou najal Tywin Lannister během války pěti králů. Vargo přitom brzy změnil strany, přidal se k Seveřanům a pomohl Roosi Boltonovi při dobytí Harrenova. Ale ve skutečnosti mu bylo lhostejné, koho právě mučí. Chtěl jen zábavu, krev a křik obětí. A byl to v knize právě on, kdo usekl Jaimemu Lannisterovi ruku, čímž chtěl znemožnit spojenectví Roose a Tywina, aby nemusel čelit následkům za svou zradu. Nakonec ale Harrenov po prohře Seveřanů ovládl Gregor Clegane, který Vargovi postupně usekal ruce, nohy, uši a nos, krmil jím vězně i jeho samotného, a nakonec ho zabil.